Přičemž každý další takový pokus jen upevňuje nadvládu ekonomiky nad politikou, přispívá k rozkladu demokratických hodnot, stupňuje lhostejnost občanů a vytváří stále hlubší příkop mezi společenskou realitou a politickou odezvou. Politická rozprava byla pozastavena a technokraté rozdělují zdroje podle hospodářského diktátu. Nás, Evropany, odsunuli na vedlejší kolej a stále dokola uspávají řečmi o úsporách, EFSF a eurobondech, finančních pákách a institucionálních reformách. Jsou prý nutné pro uzdravení trhu; jako hořký lék, který je nezbytný k utišení bolesti. Jenže tak to není. Bolest je systémová.

„Nevyhnutelné reformy“, které jsou dnes přijímány, definují budoucnost nás, mladých Evropanů. Proto se k nim musíme jasně vyjádřit: Evropská unie je víc než jen trh, naše životy nemohou být pouhými vedlejšími produkty snahy dosáhnout ekonomické rovnováhy. Měli bychom skrze politiku tlačit na trh, aby se stal sociálně přijatelným; nedovolme, aby určoval, které naše politické požadavky jsou akceptovatelné a které ne. Naše generace má své ideály, naděje, potřeby a tužby. Asilně věří v Evropu jako celek, nikoliv pouze v její ekonomickou stránku.

Věříme v Evropu, protože my jsme Evropa. Tvoříme ji dnes, tvořit ji budeme i zítra. V Lodži a Odense, v Seville nebo Nikósii, jednoho dne možná i ve Splitu a Izmiru. Tvoříme ji tím, že cestujeme, komunikujeme, pracujeme nebo studujeme. Své národnosti máme uvedené v cestovním pase; naší identitou je však Evropa. Na palubě Ryanairu jsme všichni Evropany. Na fotbalovém mistrovství na Ukrajině a v Polsku, stejně jako v olympijském Londýně budeme společně oslavovat to, co nás spojuje, i to, co nás rozděluje.

Dokonce i doma jsme všichni Evropany. Naše kadeřnice je z Rigy a číšnice v oblíbené kavárně z Brna. Posloucháme belgickou kapelu na francouzském rádiu, zatímco si dáváme pizzu ve Stockholmu. Naše víno je z Portugalska a sýr z Itálie. Náš oblíbený fotbalový hráč se narodil v Gelsenkirchenu a hraje za Madrid, náš učitel na univerzitě v Groningenu pochází z Helsinek. Otevřená a svobodná Evropa byla snem předchozích generací. Teď je naší realitou.

Evropa je něčím víc než jen ekonomickou racionalizací. Její potenciál spočívá v něčem mnohem bohatším, než jsou ratingy z dílny agentury Standard & Poor’s. Pověst Evropy stojí na jiném příběhu než na tom o ekonomické stabilitě. Je na čase obohatit naše společné chápání starého kontinentu o celistvější a širší ideu. Podle našeho názoru musí zlaté časy trhu v Evropě skončit. Chceme nabídnout nový příběh. K tomu ale nejprve potřebujeme rozšifrovat osobité chápání Evropy jako trhu a definovat její budoucnost mimo ekonomickou podstatu. Nová Evropa musí být postavena na vzájemné důvěře svých občanů, musí sledovat, po čem její mladší generace touží, a být schopna podněcovat veřejnou debatu o svém dalším směřování. Abychom předešli tomu, že se ztratíme v nevyhnutelnosti a zacyklenosti trhu, potřebujeme překročit naši každodenní skutečnost a začít se ptát, kdo jsme, co chceme a jak toho chceme dosáhnout.

Z filmu Hamlet podniká (režie: Aki Kaurismäki, 1987)...

FOTO: cinemart

Navzdory přeměně Evropské unie z poválečného ekonomického nástroje v nadnárodní útvar, který disponuje ohromnou institucionální, politickou a ekonomickou silou, a navzdory stále rostoucímu počtu jejích obyvatel, kteří se dennodenně střetávají s realitou svobodného pohybu, operační kód Unie zůstal převážně ekonomický. Evropská integrace je chápana zejména jako nástroj ekonomické harmonizace národních států. To, co udržuje evropskou myšlenku při životě, však není potřeba ekonomické homogenity. Je to kulturní různorodost a pocit důvěry, kterou každodenně zažíváme na úřadu v Bruselu nebo na tureckém trhu v Linci, s řidičem autobusu za jezerem v Annecy, stejně jako s barmanem v Neapoli. Taková důvěra stabilizuje jak trh, tak proces integrace více než jakýkoliv regulační program Evropské komise.

Nechceme nahradit globální trhy ani nechceme trh zbavit jeho dynamiky. Chceme jen Evropu vyvázat ze svěrací kazajky ekonomie a ukotvit ji v kontinentální síti mezigenerační a intragenerační důvěry. Až budou všechny drobky ze společného trhu vyjedeny, Evropa se bude muset opřít právě o důvěru mezi svými občany, a proto se Unie musí naučit z ní těžit. Dosud jen dovolila trhům, aby si přivlastnily jak individuální, tak institucionální důvěru za účelem zvyšování zisků. Tento proces je potřeba zvrátit. Evropská unie musí nově založit svou legitimitu na důvěře mezi svými občany. Je to totiž tato důvěra, nikoliv tržní integrace, která je zdrojem sociální soudružnosti a etnické tolerance, spravedlnosti, solidarity a různorodosti, jež dnes Evropu charakterizují. Než ale začneme věřit v nová hodnotová východiska, musíme si být jisti, že Evropa dokáže tento svůj potenciál využít k dobrému účelu.

Pokud má mít Evropa pro naši generaci nějaký význam a naše generace být významná pro ni, musíme pro sjednocený kontinent vytyčit novou pozitivní cestu. Podobnou jako si vytyčilo Evropské hospodářské společenství, které bylo po svém založení v roce 1956 chápáno jako nástroj, jenž zneutralizuje nebezpečí nacionalismu a podpoří ekonomický růst válkou otřeseného kontinentu. Na vidině „míru“ a „prosperity“ ovšem už dnes Evropa svou legitimitu stavět nemůže. Tím nechceme zpochybňovat jejich historický význam, obáváme se však, že konkrétní institucionální vyjádření těchto myšlenek spotřebovává více dobré vůle, než samo vytváří.

Momentálně se může zdát, že jediná budoucnost, která je nám nabízena, je život strávený splácením dluhů a šetřením – Evropa s omezenou nabídkou na pracovním trhu, seškrtanými systémy sociálního zabezpečení a s řečmi o snaze zachránit naši planetu, které však nejsou ničím víc než prázdnou rétorikou. My však potřebujeme takovou Unii, která bude naplňovat tužby naší generace podobně, jako naplňovala ty svých otců zakladatelů.

Aby se tak stalo, je třeba realizovat návrhy jednoduché, jako jsou jazykové kurzy, i komplikované, jako je společná energetická bezpečnost dosažená prostřednictvím zelených technologií. Takové projekty naplňují to, po čem naše generace prahne: osobnostní rozvoj prostřednictvím svobody pohybu, nových pracovních příležitostí a udržitelného světa, a také dovolují Evropské unii, aby se znovu stala širokým fórem, kde je možné formulovat to, co opravdu chceme, a které je respektováno i mladšími generacemi, jelikož nabízí silnou myšlenku.

Unie nám může pomoci definovat naše ambiciózní cíle, musí však přestat chrlit opatření k ekonomické racionalizaci, aniž by usilovala o formulaci silnější vize společné budoucnosti nás všech.

Z filmu Hamlet podniká (režie: Aki Kaurismäki, 1987)...

FOTO: cinemart

Naše přítomnost je stále více evropská, naše potřeby a touhy mají stále více transnacionální charakter, ekonomické procesy, které řídí naše životy, jsou stále více globální. Přesto přese všechno náš politický systém zůstává národní. Právě tato asymetrie mezi společenskou realitou a politickými strukturami umožňuje nadvládu ekonomiky nad politikou a výkonné moci nad parlamenty. A umožňuje tak trhům anonymizovat jejich základní společenský kapitál: důvěru mezi občany. Tato asymetrie je tak hluboce zakořeněná a systémová, že trhy dnes mohou svrhávat vlády, i když ty by naopak měly krotit a polidšťovat trhy.

Politika funguje jen díky přímé vazbě mezi skutečností a fantazií. Naše politické nároky jsou fantaziemi: představami o lepší či spravedlivější budoucnosti. Úlohou politiky je tyto fantazie uskutečňovat. V současné době se však dobýváme do špatných dveří. Je pravda, že politický systém národních států zůstává nedocenitelný při redistribuci zdrojů, již dávno však není schopen dozorovat hospodářský systém aspoň do té míry, aby jeho dopady zůstaly pro společnost přijatelné. Politický systém národních států nedokáže naplňovat naše přání a potřeby, které sahají mimo hranice těchto států. Přesto však stále formulujeme své požadavky směrem k němu, čímž ale jen posilujeme status quo a umožňujeme našim vládám, aby se schovávaly za „národní zájmy“.

Pokud chceme znovu nastolit nadvládu politiky nad ekonomikou, potřebujeme evropský politický prostor, v němž budeme moci artikulovat své představy a svobodně diskutovat o směřování našeho kontinentu, který bude postaven na důvěře mezi evropskými občany a který dokáže naplnit jejich potřeby a tužby. Prostor, jehož lídři mohou být vyměněni, bude-li to potřeba. To vše ovšem vyžaduje institucionální a hodnotové změny.

Předně musíme ustavit skutečné evropské politické strany, které budou ve volbách do Evropského parlamentu navrhovat své kandidáty na předsedu Komise. Zároveň musíme snížit vliv Evropské rady při určování směřování celé Unie. Teprve tyto změny mohou zajistit, aby se v jádru rozhodovacích procedur vedla skutečně dynamická politická rozprava. Jinou věcí je, že se proti těmto změnám postaví politici v národních státech, kteří by při masové reorganizaci hlasovacích práv Evropanů ztratili nejvíce. Proto se my, evropští občané, musíme pokusit sdílet své myšlenky a společně formulovat své představy tak, aby si toho politici museli všimnout.

Z filmu Hamlet podniká (režie: Aki Kaurismäki, 1987)...

FOTO: cinemart

Král Sysifos byl odsouzen bohy, jeho trest byl věčný. Náš osud být věčný nemusí. Pokud však chceme uniknout zacyklenosti trhů, musíme se znovu utvrdit v tom, kdo jsme, co chceme a jak toho můžeme dosáhnout. Žádná z těchto otázek nemůže být dnes zodpovězena ani v rámci národních politických struktur, ani v rámci Evropské unie v její současné podobě. A právě proto se mohly hospodářský systém a armáda technokratů chopit našich životů. Evropská unie je však víc než jen trh. Má potenciál řešit systémové problémy, které jsou příčinou naší současné ekonomické, ekologické a politické krize. A my, evropští občané, máme sílu přimět Unii k tomu, aby svůj potenciál využila.

Moritz Hartmann působí na Freie Universität Berlin, Floris de Witte na London School of Economics and Political Science. Pro Salon esej přeložil Jan Komárek.