To nejdůležitější, co vysvítá z řady salonních textů na téma normalizace a dnešek, je odmítnutí černobílé šablony, která stojí na striktní diskontinuitě dvou posledních režimů. Že nešlo o zcela protichůdné světy, je nejvíc zřetelné právě na malých dějinách, někteří autoři ale dokázali při popisování různých kontinuit přejít i k dějinám větším (a dostali se tak dál než Třeštíková) – Petr Pithart v Salonu stejně jako ve své knize Devětaosmdesátý mluvil o vlivu pravidel normalizační šedé ekonomiky na polistopadovou divokou ekonomickou transformaci a o našem neměnícím se negativistickém postoji k institucím. O „kontinuitě technokratického myšlení“ psal Matěj Stropnický, přičemž ji ukázal také na našem přístupu k hlavnímu městu, na jehož mizení nemají velké letopočty žádný vliv: „Výstavba stanice metra Hradčanská (1976–78) měla obdobně ničivý průběh jako tunel Blanka tamtéž o třicet let později, dostavba Žižkova po plošných asanacích probíhala skrz revoluci a nádražím hrozilo vylétnutí do povětří za plánovačů stejně jako dnes za develotrů.“

Především kvůli ohledávání povah jednotlivých kontinuit (a skrze ně dneška) je důležité se do minulosti pravidelně vracet. A protože víme, jak se u nás nejméně posledních patnáct let dějiny politizují, nabízí se poznání každodennosti (oněch „soukromých vesmírů“) skrze zkušenosti jednotlivých generací jako ideální způsob, kterým se můžeme přes nánosy ideologií probojovat aspoň o délku jednoho lidského života nazpět.

Jenže když už nám každodennost někdo předhodí a tuhle jedinečnou šanci poskytne, většinově pořád nevíme, co s ní. A tak byl Soukromý vesmír v médiích mimo jiné redukován jen na postavu neobyčejného Karla Gotta, který se v něm okrajově vyskytuje, a zmiňované pilíře byly nejednou troufale označeny za „banality“.