Hlavní obsah

Zbyněk Vlasák: Soukromé vesmíry

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Některé věci se nám na nejnovějším časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové líbit nemusí, ale Soukromý vesmír (premiéru měl v lednu) je podstatný minimálně tím, jak se snaží poznat každodennost. Čteme v něm deník „obyčejného“ člověka a sledujeme filmový záznam sedmatřiceti let „běžných“ starostí. Jsme svědky malých dějin, které si občas z velkých něco vypůjčí, ale jinak stojí na samostatných pilířích: prvních zoubcích potomků, únorových plesech nebo strastech stěhování…

Foto: Aerofilms

Z dokumentu Heleny Třeštíkové Soukromý vesmír (2012)...

Článek

To nejdůležitější, co vysvítá z řady salonních textů na téma normalizace a dnešek, je odmítnutí černobílé šablony, která stojí na striktní diskontinuitě dvou posledních režimů. Že nešlo o zcela protichůdné světy, je nejvíc zřetelné právě na malých dějinách, někteří autoři ale dokázali při popisování různých kontinuit přejít i k dějinám větším (a dostali se tak dál než Třeštíková) – Petr Pithart v Salonu stejně jako ve své knize Devětaosmdesátý mluvil o vlivu pravidel normalizační šedé ekonomiky na polistopadovou divokou ekonomickou transformaci a o našem neměnícím se negativistickém postoji k institucím. O „kontinuitě technokratického myšlení“ psal Matěj Stropnický, přičemž ji ukázal také na našem přístupu k hlavnímu městu, na jehož mizení nemají velké letopočty žádný vliv: „Výstavba stanice metra Hradčanská (1976–78) měla obdobně ničivý průběh jako tunel Blanka tamtéž o třicet let později, dostavba Žižkova po plošných asanacích probíhala skrz revoluci a nádražím hrozilo vylétnutí do povětří za plánovačů stejně jako dnes za develotrů.“

Především kvůli ohledávání povah jednotlivých kontinuit (a skrze ně dneška) je důležité se do minulosti pravidelně vracet. A protože víme, jak se u nás nejméně posledních patnáct let dějiny politizují, nabízí se poznání každodennosti (oněch „soukromých vesmírů“) skrze zkušenosti jednotlivých generací jako ideální způsob, kterým se můžeme přes nánosy ideologií probojovat aspoň o délku jednoho lidského života nazpět.

Jenže když už nám každodennost někdo předhodí a tuhle jedinečnou šanci poskytne, většinově pořád nevíme, co s ní. A tak byl Soukromý vesmír v médiích mimo jiné redukován jen na postavu neobyčejného Karla Gotta, který se v něm okrajově vyskytuje, a zmiňované pilíře byly nejednou troufale označeny za „banality“.

Reklama

Související témata:

Související články

Zbyněk Vlasák: Dinosaurus v polesí

Nejraději mám otevřené diváky. Ty, kteří jsou schopni vnímat monolog umělce, jeho dílo a pak se k němu nějak postavit. Třeba ho i odmítnout.

Zbyněk Vlasák: Politik Havel

Václava Havla jako disidenta znám kvůli svému věku jen zprostředkovaně. A tak přesto, že knihy jeho projevů, esejů a dopisů z let šedesátých, sedmdesátých...

Zbyněk Vlasák: Lví nemoci

Filmoví kritici a kritičky rozdali ocenění. Oproti Českým lvům má jejich výběr několik předností: je transparentní, kritici zpravidla nejsou v pracovním či...

Výběr článků

Načítám