Býváte označována jako emigrantská básnířka. Pod tím si představuji nejen to, že jste tvořila nebo tvoříte v emigraci, ale také, že jste díky emigraci začala psát. Bylo to tak?

Emigrace byla pro mé psaní velkým impulsem. Stvořila mě jako básnířku. Ze začátku se v mých básních projevovala konkrétně, například steskem po domově. Ale pak mě to téma začalo omezovat, takže zhruba od třetí sbírky už se v mé poezii vliv emigrace objevuje spíše ve formě hledání domova. Uvědomila jsem si v té době, že domov mám někde uvnitř, kde se můžu cítit dobře a správně, ne tam, kde jsem se pouze narodila a odkud jenom pocházím. Časem jsem se pak soustředila především na pojmenování toho, co je platné univerzálně, co není vázané na jednu zemi či kulturu.

Bohumil Hrabal, který se recenzím poezie moc nevěnoval, napsal o vaší prvotině Motáky do uší pěny, že je „schopna nejen dojmout srdce a duši, ale i osvěžit ducha“. V této recenzi také označil jako vaše básnické učitele Apollinaira, Éluarda, Eliota a Halase. Měl pravdu, nebo máte jiné vzory?

Já jsem tenkrát ani tyhle básníky moc nečetla. Hrabal tam shledal nejspíš určitou příbuznost a člověk má asi i takové učitele, jichž si není vědom. Ti, kterých jsem si vědoma byla, se jmenovali Marina Cvetajeva, García Lorca a vždycky se mi líbil a pořád líbí Jiří Orten.

O něm máte dokonce báseň.

Ano, o něm píšu v jedné básni. Inspirovala jsem se také hodně Vítězslavem Nezvalem, i když se sama považuju za úplně jiný typ básníka. Mám s ním však společné to kupení metafor a obdivuju jeho velkou obrazotvornost. Společný máme i surrealismus. Ne že by všechny mé básně byly surrealistické, ale tou obrácenou sémantikou, kterou používám, se se surrealistickou poetikou protínají. A určitě mě velmi inspiroval Otokar Březina. Docent Brabec zase mou poetiku srovnával s Kolářovou věcností.

Bronislava Volková

Bronislava Volková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A jak je tomu u vašich koláží? Prý vás k nim inspirovalo setkání právě s Jiřím Kolářem…

Už dlouho předtím jsem snila o tom dělat koláže. Ale ani jsem si netroufla pomyslet, že bych se do nich opravdu pustila. Kolář byl stimulativní, dělal chytré věci a byl vlastně také sémiotik. Setkala jsem se s ním v Paříži, někdy v druhé polovině osmdesátých let, on tenkrát vyrobil speciální koláž pro mou sbírku Jistá nepřítomnost, kterou jsem později otiskla v českoanglickém vydání. Dal mi při té příležitosti také nějaké své knížky. A i díky nim jsem časem sebrala odvahu sama to zkusit.

Souvisí vaše koláže s vašimi básněmi?

Mé básně a výtvarná díla se ovlivňují navzájem, někdy víc, někdy méně. A inspiraci hledám i u jiných umělců. Například báseň Král Tut ze sbírky Ze tmy zrozená je napsána na motivy egyptského výtvarného umění. Někdy zase dělám koláže, do kterých přímo vkládám části svých básní, což je takový můj experiment. Někdy používám i texty jiných tvůrců. Vzájemné ovlivňování obou forem mě zajímá čím dál víc.

Svými kolážemi prý hledáte výraz pro současný svět plný protikladů.

Jak v básních, tak v kolážích se ty různé protiklady snažím kombinovat. Na jedné straně je náš svět stvořen z hrůz, z velice zneklidňujících asmutných věcí. Ale na druhé straně je v něm také spousta krásy, věci povznášející a inspirující. A to mě jako člověka dráždí. Jak spolu mohou podobné protiklady koexistovat? Obojí existuje a přitom je to neslučitelné, nebo jen velmi těžce slučitelné.

Po Listopadu jste čekala na české vydání svých básní plných dvaadvacet let. Nebylo vám líto, že nevyšly dříve?

Bylo a nešlo jen o básně, třeba mě mrzelo, že tu o mé lingvistické práci o emotivních znacích, která měla ve světě docela ohlas, nenapsali ani recenzi. Z mých sémiotických studií o české literatuře se ale něco přeložilo a v jednu chvíli jsem způsobila i docela rozruch. Použila jsem totiž z hlediska akademiků některé feministické myšlenky a tenkrát to tady ještě nebylo moderní. Asi jsem předběhla dobu.

Přemýšlíte o tom, že byste se vrátila do České republiky?

Neuzavírám se tomu. V této chvíli bych dala přednost třeba půlročnímu pobytu, abych poznala, jak se tady budu cítit a co bych tady chtěla a mohla dělat. Změny vyžadují veliké úsilí – přestěhovat se do jiné kultury, přizpůsobit se jinému kontextu. To všechno je docela náročné…