Hlavní obsah

Fejeton Aleny Zemančíkové: Láhev cisterciáckého

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Znalci říkají, že pijí víno kvůli barvě a chuti a jiskře a oblosti a buketu a značce. E. A. Poe to vinné snobství zesměšnil v povídce Sud vína amontilladského. Je to horor a píše se v něm, že většina znalců vína přizpůsobuje své zanícení době a příležitosti a jejich znalectví slouží často jen k tomu, aby omráčilo britské a německé milionáře. Geniální alkoholik Poe věděl, že člověk pije víno kvůli alkoholu.

Foto: Martina Žáčková, Právo

Napodobenina Věstonické venuše v jednom vinném sklípku na Mikulovsku.

Článek

Nádherným způsobem totiž zvedá krevní tlak, takže tváři dodává barvu, v mysli vykřesává jiskru, rozohňuje temperament a vytváří přátelského ducha. K tomu se ovšem nejlépe hodí víno levné, protože bývá řidší, už rovnou promíchané s vodou, takže si člověk nemusí dávat tolik pozor na opilost a může víno pít, ne pouze upíjet. Jako znalkyně s bohatou praxí doporučuji frankovku za šedesát korun sedmička.

Vlastně je nepochopitelné, proč za mého mládí nebylo k dostání slušné obyčejné víno. Pravé víno bylo buď drahé, nebo hrozné. Než Sklepmistra raději jsme s přáteli pili různé ovocňáky, nejraději Encián kvůli krásné nálepce. Byl kořeněný a sladký, ale dost dobrý a velmi levný a k odpolední kávě, strašlivému turku s lógrem, chutnal luxusně. Klidně jím člověk mohl obelstít návštěvu, když měl kousek ledu a citrón, bylo možno Encián vydávat za španělský aperitiv. Což jsme taky dělali.

Dnes se dostane dobré víno všude. V Hamburku jsme si jednou s přáteli koupili jedno v trafice, která byla současně i poštou, pouliční kavárnou a večerkou, kde měli otevřeno do deseti. Poštu obsluhoval stejný muž, který vařil kafe a prodával opozdilcům chleba a konzervy. Před krámem přes den sedávali Turci, pracující na okolních stavbách, pili kávu, kouřili a vyhřívali se v posledním podzimním slunci. Náš muž byl zjevně rovněž Turek nebo možná Palestinec, byl mile obtloustlý a německy mluvil lépe než já. Zpočátku jsem si u něj kupovala zejména poštovní známky, někdy něco k jídlu, víno ne, přece jenom jsem z jakéhosi pocitu, za který jsem se styděla, nechtěla, aby o mně věděl něco víc, aby mě třeba v noci, až půjdu domů od metra kolem jeho trafiky, nepřepadl některý z jeho kavárenských hostů, aby nepoznal, že jsem celý měsíc v tom bytě za rohem sama. Až když za mnou na konec mého pobytu přijeli přátelé a vypili jsme láhev, kterou s sebou přivezli z Prahy, vydali jsme se na poštu pro další. Dost dlouho jsme stáli před regálem, kde byly všehovšudy asi tři druhy těch globálně univerzálních lahví z Chile nebo Jižní Afriky, až jsme nakonec sáhli po plastové dvoulitrovce stolního vína z jižního Německa s tím, že když to k pití nebude, aspoň se neopijeme. Majitel trafiky nás pozoroval od svého pultu, a když jsme se dostavili k placení, zvedl zrak a řekl: Vy asi máte rádi dobré víno, že? A my, staří protřelí milovníci periferních slastí, jsme se v tom cizím městě zachovali jako učiněné kavky, za jaké nás ostatně náš milý palestinský poštmistr a obchodník měl od začátku, a potěšeně řekli: Ja.

V tom případě mám pro vás něco naprosto vynikajícího, je to víno z cisterciáckého kláštera a jenom za pět euro, je mnohem lepší než to, které jste si vybrali, ba výborné. A vstal od své pokladny a zezadu ze skladu vytáhl zelenou plastovou láhev, na níž byla nálepka s rytinou středověkého kláštera kdesi poblíž řeky Mosely. Pohleďte, cisterciácké víno!

Musím ještě pro úplnost uvést cenové relace, v nichž jsme se pohybovali: zatímco námi vybraná plastová dvoulitrovka byla za dvě eura, stejná láhev cisterciáckého stála eur pět. To bylo pořád ještě v našich možnostech, pokladna cinkla a obchodník si profesionálním způsobem zamnul ruce. Dobrou noc a veselou oslavu!

V mém pronajatém pokoji jsme láhev otevřeli, nalili si bílé, zlatě se třpytící víno, a nebylo to vůbec k pití, to víno bylo oslazené cukrem jako náš slavný český Sklepmistr a chutnalo mdle a jiskru nemělo žádnou. Vypili jsme ho však celou láhev, radostně se opili a teprve pod vlivem alkoholu, který se kdovíjak do té tekutiny vůbec dostal, jsme nahlédli, že nechat si radit v otázkách kvality vína od muslimského Palestince je projev středoevropské zabedněnosti a dobře nám tak.

Druhý den, když jsme šli na metro kolem naší trafiky, kavárny, večerky a pošty, seděl onen obchodník před krámem a pil kafe s několika stavebními dělníky ze zdejšího okolí a svého národa. Guten Morgen, zavolal na nás. Zamávali jsme mu a odpověděli: Guter Wein! A on nám zamával taky. Nikdy se už nedozvíme, jestli ta akce s cisterciáckým vínem byl vědomý podvod, nebo jestli moselští cisterciáci už rovnou prodávají špatné víno mohamedánským odběratelům.

Tu vinětu s rytinou starého cisterciáckého kláštera jsem si z láhve odlepila a budu ji teď lepit na láhve s vínem při zvlášť slavnostních příležitostech. Vypadá velice důvěryhodně.

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Křivda

Stížnost přišla na obecní úřad už před rokem, ale působila tak nesmyslně, že jí nikdo nevěnoval pozornost. Až teď, když se dostavil soudní znalec, který je...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Advent

A teď už půjdu a doma si pustím v televizi doktora House a švédskou detektivku s depresivním komisařem a vlezu si do postele a nebudu dělat nic, říkám si večer...

Výběr článků

Načítám