I když si myslím, že jsem tolerantní, nad slepičincem se cítím nesvůj. Hned zkraje bych rád upozornil na fakt, že exkrementy psí mi nevadí, neboť každý den s napětím sleduji svého psa a fandím mu. Během krmení dvou normálních slepic italskými těstovinami s rýží jsem však dospěl k názoru, že slepice nesmí chodit po cestičce, kudy chodím já.

Byly doby, kdy jsem procházel zahradou a s dojetím pozoroval na obloze hvězdy, ale vše se změnilo příchodem dvou imigrantů z rodu kurů. I když jsem doufal, že zahrada je velká a cestička uzounká, slepičince se přesto objevovaly téměř výhradně na cestičce. Od té doby jsem se přestal těšit oblohou a stal se ze mě zapšklý, stresovaný a shrbený člověk, kontrolující každé své došlápnutí. Kam se poděly vzletné myšleny o nekonečnu? Proč mě bolí záda? Co udupalo do bláta mou inspiraci? No přece normální slepičinec! Právě ten, jenž se objevuje dokonce i v ilustracích pro děti. Ten, jehož výška se rovná velikosti jeho rozbředlé podstaty.

Ale samozřejmě i zde existuje přímá úměra: Čím kvalitnější strava – tím hezčí slepičinec. Možná namítnete, že slepičinec nemůže být krásný v tom smyslu, jak my lidé krásu chápeme, krásný jako západ slunce, fialky nebo dětský úsměv. Nemáte pravdu. Slepičinec opravdu může být krásný, jen to chce, jak jsem se již zmínil, kvalitní stravu.

Proto jsem začal vařit italské těstoviny s rýží, roztloukal kladívkem kosti mrtvých kuřat a krmil tím živé slepice. Estetický dopad na slepičince byl obrovský. Tak velké a krásné jsem je neviděl ani v dokumentárních filmech. Při vyplknutí si uchovávaly tvar malého dortíku, jenž hýřil barvami. Přes tyto dílčí úspěchy jsem však záhy zjistil, že i krásný slepičinec zůstává pořád jenom slepičincem a při kontaktu s podrážkou reaguje stejně jako škaredý.

Svůj výzkum jsem shrnul do poznání, že krása bez duchovního rozměru nestačí a že pokud kvůli něčemu tak malému na zemi nemohu sledovat to velké nade mnou, výstavba nového kurníku s výběhem je nutností.

Uvědomil jsem si, že se chystám vytvořit normální ghetto, ale doufal jsem, že si toho slepice nevšimnou a že podobně jako u lidí stačí dodat střechu nad hlavu, vodu, jídlo, trochu podestýlky a všechno obehnat plotem, aby byl klid. Formy života jsou stejně neskutečně pestré a rozmanité.

Odebral jsem se tedy na půdu, neboť na půdě najdete vše. Já objevil dvoje staré dveře, základ kurníku. Abyste mi uvěřili, že jen tak neplácám jako ostatní fejetonisté, přikládám náčrtek kurníku (viz obrázek).

Po uvedení kurníku do provozu jsem zase mohl vychutnávat hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Asi po měsíci naprosté spokojenosti uhodily mrazy a v kurníku zamrzla voda. Žena se na to nemohla dívat a já napsal báseň: den po výročí / sametové / žena zabila / sek / sek / dvě slepice.

Opět chodívám přes zahradu s pohledem upřeným na hvězdné nebe nad sebou. U prázdného kurníku se obvykle zastavím, abych se potěšil dokonale funkčním tvarem a povzdechl si nad záludností života. Cestou domů potom marně vyhlížím slepičince a Kant mi připadá trochu zbytečně nafoukaný.