Začal točit o význačných osobnostech: Mozartovi, Larrym Flyntovi, Andym Kaufmanovi, Goyovi. Zakládá si na rekonstrukci vybraných událostí, ale přitom s historií pracuje svévolně a z hlíny skutečnosti hněte vlastní příběhy. To by samo o sobě nevadilo. Jde o dobrý koncept, když chce s Mozartovou pomocí promluvit o genialitě a průměrnosti a s pomocí Flyntovou o svobodě slova a úskalích demokracie. Problém nastává, když se snaha o autenticitu a snaha o umělecké vyjádření postaví proti sobě.

Nejlíp je to asi vidět na Amadeovi (1984). Ten je v mnoha ohledech dokonalý, ale jedna věc v něm působí rušivě. Mozart je v první půlce člověkem z masa a kostí, ale v druhé už jen metaforou. Sledujeme vzestup mladého skladatele, zrod první úspěšné opery i vztahu s Constance a období císařovy přízně, abychom pak byli bez zjevného přechodu svědky jeho naprostého úpadku a smrti, která si pro něj přišla v podobě tajemného muže v masce, nutícího skladatele do práce na zádušní mši. Ve skutečnosti nebyl Mozartův život tak konceptuálně přehledný, vzlety a pády se střídaly a například v posledním roce života napsal několik úspěšných kusů, dostal se z finanční tísně a Constance mu povila syna.

Znovu zdůrazněme: nevadilo by, že Forman ve svém filmu vypráví úplně jiný příběh, kdyby nám ho vyprávěl uvěřitelný. Motiv fatálního Requiem, díla vysávajícího život ze svého tvůrce, díla živícího se autorovou genialitou, je podmanivý a silný, ale patří do jiného filmu. Kdyby tahle metafyzická žíla pulzovala v průběhu celého snímku, byla by věrohodná, jako je věrohodný magický realismus. Takhle působí spíš rušivě.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Petr Horník, Právo

Zajímavě se Formanovy snahy být dobově přesný a zároveň vyslovit poselství střetávají v závěrečné scéně Amadea, kdy je Mozart na káře odvezen za město, v pytli hozen do hromadného hrobu a posypán vápnem, aniž by ho na jeho poslední pouti někdo doprovodil. V kontextu celého filmu ta scéna působí zase jako symbol, metafora trudného konce génia, obžaloba hluché společnosti. Jenže pak si člověk dohledá, že takhle se ve Vídni v 18. století běžně pohřbívalo.

Miloš Forman je výborný režisér, nechci říct, že král je nahý. Jen je dobré o králi a jeho filmech přemýšlet a jeho osmdesátiny k tomu nabízejí dobrou příležitost.