Sníh pod sněžnicemi křupe a na slunci jiskří, pot zvolna stéká pod termoprádlem, kopec je táhlý do nekonečna. Pahorky tentokrát připomínají obří zasněžené krtince a u každého se prohýbá pod nánosem chladné nadílky strom, strážce vchodu. Ze Starého Města pod Sněžníkem se na horskou chatu Paprsek stoupá těžce, přesto tudy museli chodit lidé každý den i několikrát. Ty lesy v dálce tady před válkou nebyly, všechen úhor se pečlivě zoral, jak jen to šlo. Představuju si, že jsem nějaká horalka, místo batohu nůši dřeva a jdu prostě domů do chalupy.

Pak se najednou na jednom pahorku, uprostřed andělsky bílé louky objeví dvě postavy.
Kluk s holkou, drží se chvíli za ruce, pozorují krajinu pod sebou a usedají na staré rozviklané sáňky. Nikde na kopci není jejich stopa, není jasné, jak se tam tedy dostali. Sjíždějí stráň potichu, ladně plachtí na svých nemožných sáňkách jako přízraky. Myslím, že si ty sáňky vypůjčili v jedné z těch starých zbořených chalup, že vešli tajným vchodem, protože možná tady na těch loukách vyrostli a vědí jak na to.

Doma se dívám na internetové stránky Staráku, jak se dnes říká dávnému Mährisch Altstadtu. Není tu žádná kolonka historie. Samé turistické informace, maximálně popis některých budov a toho, kde najít občerstvení. Jen na webu s historickými fotografiemi (na jedné z nich si vykračuje i horalka s nůší) je okénko nazvané pověsti a báje a naskenované jízdní řády z roku 1940. Můžu si tedy dál představovat, že pahorky suti jsou vchody, vchody, které pořád střeží kostlivci ve skříni a staré ovocné stromy.