Jedna z těch závažnějších lvích nemocí je, že prostým zprůměrováním různorodých hlasů a zběžným oznámením výsledku se výborné, ale ne dost typické filmy odsouvají mlčky stranou na úkor těch, které jsou sice dobře zvládnuté, ale svou všeobecnou přijatelností vlastně nezajímavé. Oním varovným symptomem byl letos v mých očích fakt, že kritici přehlédli komedii Petra Marka Nic proti ničemu, která je mimochodem věnována Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové a pojednává o neschopnosti dosáhnout smysluplného konsensu i ve skupině, kde to všichni myslí dobře. Přehlédli ji, protože na první pohled vypadá jako „trochu blbé domácí video“. A dali přednost kupříkladu Poupatům, tedy filmu, který je navzdory svému tématu líbivý.

Zbavit se dostředivosti konsensu při současném obsazení hlasujících, způsobu hlasování a podobě vyhlašování zřejmě nelze. Tak se pojďme bavit o změnách. Co třeba pro začátek nechat v onen slavnostní večer promluvit některé z těch, kteří se pro zrovna oceňovaného tvůrce rozhodli, a třeba i ty, kteří volili jinak. Falešná divácká představa jednolitosti by se narušila a o filmech by se opravdu mluvilo, což nebylo při dosavadních vyhlášeních zvykem.

Ale od věci by nebyla ani debata nad radikálnějšími změnami. Proč by se nemohl zvážit model, v němž by o kritických cenách každý rok rozhodoval vždy jeden jiný konkrétní renomovaný kritik, jenž by za svou volbu ručil jménem a musel by ji aspoň rámcově obhájit? Následně by jistě ostatní kritici rozpoutali polemiky a prostor pro tříbení názorů by se doširoka otevřel i směrem k veřejnosti. A ceny kritiky by se tak od těch Vachlerových natolik odlišily, že by jim žádná lví nemoc už nehrozila.

Autor je jedním z hlasujících v rámci Cen české filmové kritiky.