Diane Arbus, antropoložka, či archeoložka humanity, jak je často v nejrůznějších textech nazývána, nastavovala zrcadlo, tedy svůj objektiv, zejména pojmu normální nebo tomu, co za normální považujeme.

Své přelomové snímky nafotila v šedesátých letech a jsou na nich příslušníci vyšší střední vrstvy z New Yorku, stárnoucí dámy, pečlivě nalíčené, se závojíčky přes obličej, muži ve fracích, ale také liliputí ženy z Ruska, cirkusáci, hermafrodité, potetovaní siláci propíchaní špendlíky, trojčata či identická dvojčata, nudisté, snímky z hororových filmů, nebo lidé s mentálním postižením. V téhle excentrické různorodosti vystupuje běžná normalita jako největší monstrum, zatímco tehdejší představy o transvestitech, homosexuálech, nudistech, drogově závislých, choromyslných nebo albínech jsou v pojetí senzitivní fotografky pouhým přeludem. Šílenství, bída a odlišnost jsou na jejích snímcích pochopitelné, něžné a zcela zapadají do mozaiky světa, v němž tehdejší americká společnost žila.

Diane Arbus byla nejprve bohatou dívkou ze židovské newyorské rodiny výrobců prvotřídních kožešin a milovníků umění. Vyrůstala za hospodářské krize, ale prožila ji v soukromých vzdělávacích zařízeních, z nichž pak měla celý život deprese. Když se v osmnácti letech provdala za pracovníka reklamního oddělení Allana Arbuse, otevřel se před ní svět fotografie a rodiče konečně přestali trvat na tom, aby se stala malířkou. S manželem provozovali úspěšný rodinný fotografický ateliér zaměřený na módní fotografie a jejich snímky se pravidelně objevovaly na stránkách nejdůležitějších amerických časopisů. Nicméně mladičká Diane fungovala především jako asistentka svého muže a cítila, že jí v životě chybí seberealizace. Ve třiatřiceti se rozvedla a pod vlivem studia u fotografky rakouského původu Lisette Modelové se vydala zcela jiným směrem.

O tomto přelomovém období vypráví pozoruhodný, surrealisticky laděný snímek Diane Arbus: Příběh jedné obsese (Fur: An Imaginary Portrait of Diane Arbus) z roku 2006 od režiséra Stevena Shainberga s Nicole Kidmanovou a Robertem Downeym Jr. v hlavních rolích. Příběh filmu je smyšlený portrét, inspirovaný polemickou biografií Diane Arbus od Patricie Bosworthové. Snaží se však postihnout osobnost fotografky a má být poctou této umělkyni, která zásadně proměnila nejen sebe, ale také celou tehdejší světovou fotografii.

Z filmu Diane Arbus: Příběh jedné obsese (režie: Steven Shainberg, 2006)...

Z filmu Diane Arbus: Příběh jedné obsese (režie: Steven Shainberg, 2006)...

FOTO: Picturehouse

Je to čtyřicet let, kdy si v záchvatu deprese po předávkování barbituráty Diane Arbus podřezala žíly, ale intimita a zároveň extravagance jejích snímků dodnes přitahují široké publikum a její fotografické knihy patří k nejprodávanějším knihám o umění vůbec. Na každou fotku jsem v prosincové Paříži stála nejméně pětiminutovou frontu ve štrúdlu diváků, přestože výstava je otevřená už od října minulého roku. V provokativních námětech snímků totiž není ani stopa po neuctivém zírání, po kochání se senzací. Ani náznak pachtění se za excentrickým, tudíž zvlášním, tudíž úspěšným záběrem. Fotografie obyčejných zbohatlíků v kožešinách s natupírovanými vlasy, hrdým postojem a smutnýma očima jsou nejméně stejně, většinou však více drásavé než tváře stárnoucích transvestitů z noční show.

Na fotografii Two Ladies Walking in Central Park z roku 1963 kráčejí dvě staré dámy do boje, jsou v černých krajkách a jejich perly výhružně chřestí. Ženy se tváří vyzývavě a i smrt by se jich musela leknout. Podobně děsivá je dvojice na fotografii King and Queen of a Senior Citizens Dance z roku 1970, na níž je vítězný pár společenské šarády pro seniory navlečený do královského hermelínu, koruny a tesilových kalhot a svíjí se v nepřirozené, pokroucené póze. Naprosto opačně, něžně až rodinně však působí portrét lidského obra a jeho rodičů z téhož roku nazvaný A Jewish Giant at Home with his Parents in the Bronx. Nějakým kouzlem přerostlý syn se dotýká stropu a rodiče k němu musejí zaklánět hlavy, aby mu něco sdělili, přesto právě tato rodina působí naprosto přirozeně.

Stejně jako Josef Koudelka dokáže nafotit Romy beze stopy kalkulu, Diane Arbus fotila jiná městská etnika v jejich prostředí se stejně silným poetickým názorem. Hlavním tématem této ve svém průkopnickém pojetí fotografie jistě osamělé bytosti byla právě samota. Téměř na každé fotografii je přítomná, ať se jedná o dojemný snímek dítěte dovádějícího s mýdlovou bublinou v parku, nebo portrét nedonošených siamských dvojčat naložených v láhvi, která stojí na krabici osvětlené zářivkou, tím samozvaným sluncem.

Diane Arbus se odvážila do míst, jichž se její manžel Allan děsil, a nepobývala tam jen na krátký reportážní moment. S lidmi, které portrétovala, hodiny mluvila, zajímala se o ně a snažila se jim dostat pod kůži. Když měla nějakou výstavu, hodiny postávala v muzeu, pozorovala lidi, jak si prohlížejí její fotografie, a poslouchala, co říkají. Přestože byl její přístup dokumentaristický, vycházela podle svých slov zejména ze své fantazie. „První část příběhu, který chci vyprávět, se vždy nejdřív odehraje v mé představivosti,“ tvrdila.

Zajímavá je také polemika, již s jejími fotografiemi vedla Susan Sontagová. Vyčítala jí přílišný nihilismus a měla pocit, že snímky podivných bytostí, lidí na okraji a popírání běžného pojmu normality v divákovi příliš zesilují pocity vlastní osamělosti a izolace. Podle Sontagové pak byla sama fotografka rozmazlená, depresivní voyeurka z Upper West Side. Přesto se od Diane Arbus věhlasná kritička a teoretička fotografie nechala portrétovat. Snímek z roku 1965 je výstižně nazván Susan Sontag Alone on a Bed. I přísná kritička zjevně zatoužila pohlédnout do tváře vlastní samotě. A Diane Arbus jí toto přání splnila.