Josef Škvorecký byl od samého dětství psavec psaním posedlý. Nebudu zapírat, nečetl jsem od něj zcela všechno. Mnohé eseje jsem jen zběžně přehlédl, některé knihy prolistoval, detektivky vynechal úplně. O to více mě však oslovily a uchvátily jeho rané povídky z počátku padesátých let minulého století: Divák v únorové noci, Zákony džungle, Konec Bulla Máchy. Odehrávají se v příkré době kolem únorového puče v roce 1948 a ta beznadějná budoucnost z nich do mých čtenářských očí dýchá dodnes. Nejdůležitější jeho knihou, a dokonce knihou mého života jsou pak Zbabělci.

Vždy je mám na dosah ruky, stále se k nim vracím, jsem jimi udiven, oslněn. I proto, že je Škvorecký psal pro jistou Marii Štichovou, do které se tehdy beznadějně a trýznivě zamiloval.

Někdy z jara 2004 se mi díky nahodilému setkání právě s paní Štichovou dostalo do ruky několik Škvoreckého rukopisů, svazek fotografií, a především dvě tlusté strojopisné knihy, bezmála 800 stran v tuhých omšelých deskách s vlastnoručními opravami a škrty autora. Nadepsány byly slovem ZBABĚLCI.

Při důkladné prohlídce jsem v předsádce první knihy, pod papírovou lepenkou našel cosi ukryto, přelepeno, uschováno. Byla to mapa Náchoda, kterou si Škvorecký v době psaní Zbabělců opatřil vlastní legendou a patřičné události z děje svého románu do ní číselně i graficky zakreslil.

Velké dobrodružství mohlo začít. Ale ještě před ním jsem navštívil v Praze „Irenu“ a v Náchodě „Marii“, kdysi krásné mladé dívky z „Kostelce“, ony neuchopitelné objekty touhy mladistvého Škvoreckého. Pozorně jsem naslouchal jejich vyprávění a vzpomínkám, ve kterých se navracely do doby sice protektorátní, ale také do doby svého krásného mládí, do bezstarostných studentských dní protkaných prvními láskami.

S Alešem Formánkem a Jardou Blahošem jsme se podle Škvoreckého mapy a s jeho románem v ruce vypravili do spisovatelova rodného města. Tehdy na mě znovu mocně a zcela jinak zapůsobil celý ten příběh Zbabělců.

Jako by mě někdo stiskl pod krkem, přidusil podivnou melancholií, bezbřehým steskem. Procházeli jsme současným Náchodem, ale zároveň městem a příběhem mizejícího času mladosti, pomíjivosti dívčí krásy i zapomínání. Příběhem kdysi mladých lidí a zároveň nikdy nekončící lásky. Procházeli jsme Náchodem a okolní krajinou už s jinými obyvateli, jiným pulsem a rytmem života, Náchodem nových časů, ale přece Náchodem s věčným příběhem milenců a platonických lásek, samou esencí namíchanou Škvoreckým do Zbabělců.

Nakonec jsme doputovali, nevyhnutelně, přitahováni jako ručička kompasu k pólu, do legendární hospody Port Arthur. V dobách protektorátu se tam scházeli Dannyho přátelé, milovníci jazzu, poloutajená swingová kapela zde měla něco jako zkušebnu.

Josef Škvorecký na snímku z roku 2004

Josef Škvorecký na snímku z roku 2004

FOTO: Jaroslav Richter, ČTK

No jasně, pro ně tehdy i pro nás dnes byly důležité holky a muzika. A myšlení na ně. V téhle hospodě, kde se zastavil čas, ba dokonce ustrnuli i štamgasti, jsme se my tři poutníci posílili pivem a osvěžujícími likéry natolik vydatně, že ještě druhý den odpoledne přetěžce jsme stoupali na vrch Dobrošov, kde jsme se rozhodli poklonit ještě třetí dívce z „Kostelce“ – tajemné a záhadné „Nadě“.

Příběh nejen z románu, ale i mladistvého Josefa Škvoreckého byl reinkarnován, prožit.

A tak jako se všechny ty příběhy do našich životů stále v různých podobách vracejí, tak i my, novodobí zbabělci, se ještě spolu s Petrem Rýgrem do Náchoda rok co rok v červnu vracíme a opět prožíváme to velké dobrodružství byť možná zanedbatelného významu, znovu velebíme Josefa Škvoreckého a opětovně si s ním říkáme: „Miluji vás. Proto nezoufejte!“

Tomáš Mazal je autorem vzpomínkově reportážní knížky Putování k Port Arthuru. Cestopis zbabělců (Lithos 2007).