Ve vašem dokumentu Závod ke dnu jde především o fenomén nezaměstnanosti a úlohu práce v lidském životě. Proč tohle téma divákům předkládáte právě teď?

Nejde mi tolik o téma nezaměstnanosti jako takové, ale spíše o syntézu a kontext tohoto fenoménu. A Závod ke dnu jsem natočil právě teď, protože například vybydlování regionů v důsledku nezaměstnanosti je jev, který se v posledních letech stupňuje. Je to graduální proces. Nabývá nové podoby a nové obecnosti.

Kontext ve filmu vysvětlují tzv. mluvící hlavy – filosof, sociolog, ekonomka. Proč jste zvolil takový poměrně konzervativní dokumentární přístup?

Zasazení do širšího kontextu skrze reflektující intelektuály celý dokument, podle mě, vytrhává z pozice televizní reportáže. Filosof Bělohradský nebo sociolog Keller jsou mediálně známí, ale třeba odborníka na rozvojovou problematiku a také teologa Tomáše Tožičku diváci neznají, přitom píše moc zajímavé, radikální a vyhraněné texty, podobně ekonomka Ilona Švihlíková. Chtěl jsem, aby jejich slova v dokumentu zazněla. Je strašně důležité, aby tihle lidé vstupovali do veřejného prostoru, aby se o nich vědělo.

Zmiňujete důležitost kontextu a zobecnění. Jeden z případů, jemuž v dokumentu věnujete velký prostor, se odehrává v Jeseníku, kde byla zavřena pobočka továrny OP Prostějov. Jde ho zobecnit a opomenout tak fakt, že se jedná o velmi specifický region?

Nemyslím si, že by se případ z Jeseníku nedal zcela zobecnit. Když si projedete severní Čechy nebo Pošumaví, věci se tam děly a dějí stejně, jako přes kopírák.

Navíc je v takovém exkurzu do Jeseníku i kus futurismu. Já třeba vnímám jako futuristické filmy Martina Ryšavého ze Sibiře. Neberu je jen jako etnografický výlet někam na Dálný východ, ale jako potencialitu naší vlastní civilizace, ty regiony v sobě nesou určitou utopii reálna, samy, neřízeně někam doputovaly.

O tom, že budeme natáčet zrovna v Jeseníku, nicméně rozhodl aktuální impuls, protože v té době se projednávalo uvalení konkurzu na OP Prostějov. Na místě jsme natočili i řadu materiálů, které se do filmu nedostaly a které se tohoto jednoho konkrétního krachu týkají. Klidně bychom mohli točit dál, jen o kauze OP, bylo by to na dvouhodinový film.

A vznikne?

Mluvili jsme o tom s dramaturgem v televizi. Shodli jsme se, že jde o nosné téma.

Z dokumentu Závod ke dnu (režie: Vít Janeček, 2010)...

Z dokumentu Závod ke dnu (režie: Vít Janeček, 2010)...

FOTO: Verbascum Imago

Závod ke dnu je tedy nakročením k většímu příběhu?

Nemyslím si, že by se jednalo o nakročení nebo o počáteční rešerši k něčemu většímu. Závod ke dnu je hlavně film o krizových variantách pro lidi, kteří se ocitli bez zaměstnání. Objeli jsme desítky rodin, které ztráta práce postihla, ale třeba tři z nich nakonec den předem natáčení odřekly, protože nechtěly sdílet svou v zásadě elementární zkušenost nezaměstnanosti, stydí se za ni i v rámci své vesnice.

Nechtěl jsem se v Závodu ke dnu soustředit jen na konkrétní kauzy. Třetina filmu je edukativní. Vykládají se v ní pojmy jako práce, že jde o jeden ze socializačních instrumentů, na nichž stálo zapojování lidí do společnosti. Že na práci je vybudováno celé školství, vzdělávání. A tak dále…

Proč jste se ve svém dokumentu nezabýval i pozitivními příklady? Opravdu nejsou?

Pozitivní příklady, které jsme našli, mi připadaly příliš fantastické. Například jedna paní, co ztratila práci v OP Prostějov, vyplnila všechny nezbytné papíry a přihlášky a poté, co prošla rekvalifikací, požádala pracovní úřad o příspěvek na podnikání. Nakoupila si za ty peníze regály a rozhodla se prodávat zeleninu v městečku na hranicích. Měla štěstí, že dostala od radnice skvělý prostor za dva tisíce korun. Kdyby si podobný obchod chtěla otevřít v Jeseníku, zaplatila by na nájemném nejméně pětkrát více. A i s tímhle velmi nízkým nájmem a s tím, co prodá, má stejné peníze, jako kdyby zůstala na podpoře. Fantasticky mi to zní proto, že v době natáčení sama říkala, že neví, co bude za rok.

Mám dojem, že politický dokument s vyhraněným sociálním apelem se dostává do kin a k divákům až v posledních letech. Čím to podle vás je?

Dokumenty v kinech nemají žádnou masovou návštěvnost, ale zvyšující se zájem o filmy reflektující realitu je evidentní. Pozitivní roli v tomhle směru zcela jistě sehrál vznik jihlavského festivalu v roce 1996 a festivalu Jeden svět o dva roky později, ale jde o celosvětový trend. Určitý precedent vstupu celovečerních tuzemských dokumentů do kin u nás představovaly Hry prachu Martina Marečka nebo Český sen. Jinak ale bohužel pořád platí, že se dokumenty dostávají do kin hlavně díky distributorům či kinařům, kteří jsou ochotni riskovat a dát tomuhle typu filmů šanci.

Je to i tím, že se společnost chce najednou vidět i na plátnech kin?

Mám na to hypotézu. Lidé mají kolem sebe přemíru fikce a začínají se ptát, co je vlastně realita, žitá zkušenost tak dostává zcela jiný akcent. Za hodnotnou se vždy považovala co nejintenzivnější imaginativní fikce, ale realistický film byl stejně pořád, přinejmenším v tradici umělecké kinematografie, tím nejvyšším kánonem. Pokaždé se nakonec skončilo u současných či historických témat. To se paradoxně v dnešním hraném českém filmu téměř neděje, až na výjimky typu tvorby Roberta Sedláčka nebo třeba posledního snímku Radima Špačka. Celovečerní dokument to ale umožňuje a nestojí navíc ani moc peněz, asi tolik jako půlka jednoho dílu za den natočené televizní estrády.

Vít Janeček

Vít Janeček

FOTO: Petr Horník, Právo

Tzv. „objektivitou“ se váš film zrovna neznepokojuje.

Můj film není vyvážený v tom smyslu, že by zahrnoval všechny póly existence, které se k jeho tématu vztahují. Snaží se postihnout určitý společenský pohyb a hledá jeho důsledky, rámuje je na příkladech. Z hlediska konkrétních příkladů jistě existují i takové, které by onen pohyb vyvracely, těch si ale nevšímám, ty nechť jsou součástí polemiky.

Podtrhujete to i výběrem zmíněných „mluvících hlav“. Mohl jste přece oslovit i třeba nějakého neoliberálního ekonoma…

Od toho jsou televizní debaty, do kterých se vybírají mluvčí podle jejich pozice v politickém spektru, hádají se tam a divák si má utvořit obrázek. Český mainstream jako celek ale takto určitě nevypadá, debata je u nás hodně vyosená zrovna tím neoliberálním směrem.

Můj film si záměrně neprotiřečí, aby pak z něj divák neodešel a neříkal si: Prostě takový je život, samé protiklady, na to nelze mít názor. Zvedne třeba někoho ze židle, ale vzbudí tím debatu. To je jeho smyslem, jde o metodu, jak vyvolat pohyb myšlení. Z tohoto hlediska nepovažuju Závod ke dnu za umělecký film ve smyslu estetických kvalit. Ve své podstatě se jedná o žánr edukativního dramatu. V situacích se objevují mikropříběhy a díky nim se vyloží určitá paradigmata a kladou se obecnější otázky.

Možná byste potřeboval ještě o hodně delší formát, aby měl film potřebný záběr.

Myslím, že pro kino je tento formát optimální, ale i jeho vznik byl obtížný. Televize se spokojila s krátkou verzí a o vzniku této komplexní jsem dlouho vyjednával a nakonec souhlasili, jen když si ji zaplatím sám.

Proč člověk dělá takovou věc?

Ale tohle je v dokumentu normální. Samozřejmě jsem si díky Závodu ke dnu pro sebe zformuloval některé věci, přečetl spoustu literatury a pospojoval souvislosti. Ale asi nelze přesně zformulovat, proč to člověk dělá. Odpovědí je široké spektrum. Asi tím i pokračuju v bytí dokumentaristou, každým novým projektem si člověk potvrzuje svou identitu, zjišťuje, jestli ta identita ještě existuje, nebo ne, jestli to vůbec někoho zajímá.

Máte kontakt se svými hrdiny? Pomohlo vaše edukativní drama i jim, ukázalo jim cestu?

Telefonoval jsem si s rodinou z Jeseníku, která ve filmu vystupuje, a ti se zrovna na dokument, tedy na jeho televizní verzi, dívali. Vypadali, že jim snad jejich problémy trochu ozřejmil. Podrobnější zpětnou vazbu dostanu, až budeme v Jeseníku film promítat. Ale myslím, že Závod ke dnu může své hrdiny svým způsobem i pozitivně nakopnout a dodat jim energii.