Samotní básníci už s tím smířeni jsou a jsou rádi byť za zanedbatelnou dvoustovku výtisků. Okolo této cifry se náklady v současnosti pohybují. A to si obvykle musí básník od odevzdání rukopisu do vydání počkat rok dva, dokud se nakladateli neurodí nějaká ta dotace od ministerstva nebo Litfondu a ještě si od něj pokorně vyslechnout žehrání, že vydávání básnických sbírek je holá sebevražda.

Většinou bývá poezie literární formou pro mladé autory, kteří toho ještě nemají moc co říci. Nápady jsou, ale chybí životní zkušenosti. Na román to zatím nevydá, na znamenitou báseň ano. Z takových autorů se po básnických debutech stávají prozaici, popřípadě scenáristé a dramatikové. Potom jsou tady autoři, kteří se z rozličných důvodů o nic jiného než o básně nepokusí. Je to marginální skupina jedinců, kteří by se dali docela dobře spočítat. A tady nastává průšvih. Oproti prozaikům nebo dramatikům jsou básníci ve zvláštní situaci. Díky někdejším setkáním na Bítově se všichni navzájem znají osobně. Troufnu si tvrdit, že organizátoři bítovských setkání, Jiří Kuběna a Martin PluháčekReiner, nevědomky ovlivnili českou básnickou scénu na desetiletí dopředu. Na Bítově si kdekdo s kdekým potykal, kdekdo se s kdekým opil a zase vzápětí rozkmotřil. Utvořily se tu partičky spřízněnců a na druhé straně byly položeny základy k iracionálním nepřátelstvím.

Skoro v každé redakci literárních časopisů, popřípadě v redakcích nakladatelství, ochotných vydávat básnické sbírky, najdeme nějakého toho poetu. Logicky je to on, kdo rozhoduje, co se bude tisknout a co ne. Důsledky Bítovů tu doznívají v praxi. Navíc už ani nejde o bezprostřední znesvářené účastníky – okolo nich se v průběhu času nabalili mladí začínající básníci a na ně další, kteří Bítov nemohou pamatovat. Takové partičky mezi sebou řevní, až nad tím zůstává rozum stát. Současná situace je taková, že v jednom časopise básník publikuje báseň za básní, zato v tom druhém si ani neškrtne. Ve třetím se dokonce tváří, jako by dotyčný vůbec neexistoval, a nerecenzují ani jeho sbírky.

Konečně ale už k Nejlepším českým básním 2011 (Host 2011). S ideou vydat výbor z básní publikovaných v tom kterém roce přišel Milan Dežinský a nabídl ho Hostu. V evropských zemích, ba i za oceánem, je to z čtenářského hlediska vyhledávaná a z hlediska nakladatelského dobře prodejná věc. První český výbor vyšel v roce 2009, ten stávající, který sestavili básník a kritik Jan Štolba a básník Petr Král, je tedy v pořadí třetím. Pro připomenutí – předchozí editorské dvojice byly: literární teoretik Karel Piorecký a nad jeho předvýběrem řekl definitivní ano – ne arbitr, básník Karel Šiktanc, následně pak básníci Jakub Řehák a Miroslav Topinka. Všechny tři případy celkem názorně dokladují, o čem byla řeč výše. Nerozhodují básně, rozhodují osobnostní sympatie a antipatie básníků navzájem. A bohužel, té zahořklosti je víc. Mnohem víc dobrých básní se do těchto reprezentativních sborníků nedostane, než dostane. Ergo kladívko, je tedy vlastně reprezentativní? Ano, je reprezentativní, ale jaksi jinak. Vypovídá o nás a o naší době jako tunel Blanka nebo volba Miroslava Pelty do čela fotbalu. Do kanibalistického básníkomlýnku se nenechal zatáhnout pouze Karel Piorecký, snad právě proto, že není básníkem, nýbrž teoretikem a má nadhled zvenčí. Za něho to ovšem zase semlel arbitr. V prvních dvou knihách se sice tvrdí, že arbitři vybírali z širšího vzorku básní anonymně, ale já tomu nevěřím.

Pořadatelé rozličných antologií už vědí, že některá jména jsou neopominutelná, například Petr Hruška, Petr Borkovec nebo Vít Slíva, a ta jim slouží coby jakýsi obranný krunýř. Borkovec v roce 2011 sbírku nevydal, přesto je zastoupen alespoň básní otištěnou časopisecky. Oproti tomu se editoři téměř nezajímají o debutanty. U nich ještě není jasné, na čím hnojišťátku a proti komu bude onen mladý kohoutek kokrhat. Přitom dobře víme, že básník ze sebe vysype to podstatné právě v prvotině.

Už nechám básníky na pokoji, přesto si na závěr neodpustím drobnou poznámku. Od několika autorů jsou v Nejlepších českých básních 2011 básně hned dvě. Netuším, jestli s tím nápadem přišel Jan Štolba nebo Petr Král, každopádně jsou pod ním podepsaní oba. Rozumím tomu fanfarónskému gestu, ale ustanovili tím ožehavý precedens. Co kdyby příští rok nějaký básník napsal sbírku, kde by bylo 48 básní lepších než ostatní produkce všech jeho kolegů dohromady? To by logicky musely být Nejlepší české básně 2012 replikou jeho sbírky.

Reakce Petra Krále: Kritika do větru?

Nic proti kritice, to se ví, pokud se opírá o argumenty a o fakta. Článek Michala Šandy o Nejlepších českých básních 2011, který – pod jímavým názvem Hnojišťátka – vyšel v Právu z 29. prosince, je bohužel jen snůškou nepodložených výmyslů a pomluv. Šanda tvrdí, že výběr básní v antologii neplyne z jejich kvalit, ale z příslušnosti či nepříslušnosti autorů k jakýmsi klanům, blízkým i pořadatelům knihy. Pouhý pohled na obsah svazku přitom ukáže opak: od Sylvy Fischerové k Milanu Kozelkovi, od Víta Slívy k Pavlu Novotnému a od Petra Hrušky k Andrewu Lassovi je tu natolik daleko, aby bylo zřejmé, že výběr prochází napříč širokým spektrem poetik a názorových okruhů.

Petr Král

Jeden z editorů knihy, básník Petr Král

FOTO: Stanislav Peška, ČTK

Vyplývá z toho i nejapnost dalšího Šandova tvrzení: že ve výběru nejde o básně jako takové, ale že je předurčen jmény jejich autorů. Jiným recenzentům naštěstí neuniklo, že právě pojem básně a její určitá koncepce tvoří jádro textu, jímž v knize výběr autorů zdůvodňuji a jehož hlediskům je také důsledně podřízen. Ze zaměření výběru k básni a k její povaze samé ostatně vyplývá i to, že od některých autorů je v knize básní víc – fakt, jenž vzdor své prosté logice budí v Šandovi děs hodný byrokrata, před nímž někdo špatně vyplnil kolonku…

Nesmysly, které o Nejlepších básních nakupil, lze nakonec asi vysvětlit dost prostě – tím, že do knihy sotva nahlédl. Kdyby ji byl četl, nejen, že by se neptal, kdo z editorů vybral od některých básníků dva texty; nemohl by také tvrdit, že kniha opomíjí debutanty, jichž je v ní zastoupeno hned několik (včetně těch, kteří dosud publikovali jen v časopisech) a o nichž se zřetelně mluví i v obou doprovodných esejích; jeden z nich patří také k autorům zastoupeným dvěma básněmi. Hlavně by pak ovšem svá tvrzení dovedl podepřít konkrétními příklady a argumenty; ty však v Šandově výplodu jen beznadějně chybí.

P. S. Editor Salonu mi říká, že Šanda nepojednává jen o knize Nejlepších básní, ale o zdejší básnické scéně obecně a o tom, že hodnocení básní by mělo být oproštěno od osobnosti autora a od toho, s kým je zrovna kamarád – a že bych se měl vyjádřit i k tomu. Jak řečeno výš, s mým přístupem k Nejlepším básním nemá tahle otázka moc společného, něco k ní nicméně dodám. Hlavně to, že ji Šanda klade zcela dogmaticky. Větší nebo menší afinity mezi autory jsou totiž nejenom přirozené, jsou většinou přirozeně spojeny i s jejich vzájemným hodnocením; to, že k sobě mají daleko, vyplývá i z toho, že jsou jim cizí jejich poetiky. Šanda chce nicméně vidět jen opačný vztah, soudy ovlivněné osobními neshodami. Ty jistě existují, konstatovat to však znamená jen plácnutí do vody; skutečná debata se může týkat jen vyjádřených postojů, ne jejich skrytých motivací. Právě této debatě se bohužel recenzent vyhnul.