Článek
A do toho, ruku na srdce, oni ti kluci nejsou jen ministři. Jsou taky manželé, tátové od rodin, synové svých matek a mají i rodinné problémy. Děcka je jistě zlobí. Ty zlobí vždycky. Za každýho režimu. Manželky nemají pochopení. Ach, ty zoufalé manželky! Nepochopení v manželství bolí nejvíc, ale… i manželka je jen člověk. Taky má právo na názor. Na život. Takové manželce je jedno, že si vzala ministra. Manželka chce mít své jisté! Chce klid, rodinu, společné večeře. Anavíc: každej správnej chlap má být přece večer doma, na jaře sázet, v létě okopávat a na podzim sklízet, co zasel. Ano, to si přeje každá manželka. A když není po jejím, útočí svými zbraněmi. Kvečeři servíruje tu špenát, tu kapustu, tu dušené zelí. To pak nemá být takovej ministr zelenej! To pak má podávat výkony!
A když se k takové těžké manželské krizi přidá nějakej soused levičák – pro ministra pravičáka nejhorší možná kombinace – a nadává poctivému ministrovi do blbů, zlodějů a kriminálníků, je nad slunce jasné, že se takovej ministr pravičák musí nutně buď naštvat, nebo zhroutit. Taky by mohl souseda zmlátit, ale to naši ministři nedělají. Naši ministři jsou féroví chlapi. Nicméně: křivdu cítí. A kde je pocit křivdy, vzniká trauma. A kde je trauma, je i stres.
Jaká je cesta z takové zapeklité a řekněme si na rovinu – krizové situace? Těžká. Co by dělali jiní ministři, kdyby byli v kůži našich ministrů? Jistě by už dávno vzali nohy na ramena a utekli ze země. Ano, to by udělali ministři srabi, ale takové my nemáme. My máme ministry tvrdé jako žula. Samozřejmě, že i naši ministři by se mohli přestěhovat. Ale kam? Nikde nemají jistotu, že nenarazí na ještě horšího souseda levičáka. Pozorný čtenář jistě zaznamenal, že soused levičák je pro ministra pravičáka největší možnou hrozbou, stejně tak jako pro ministra levičáka soused pravičák. Větší hrozbou než manželka. S tou se může rozvést. Může večer, když mu už po sté servíruje špenát, odsunout talíř, zařvat „Tak dost!“ – rozdělit obývák sektorovou stěnou a ustlat manželce na sedačce. A pak může jít za maminkou, vyplakat se, podělit o své starosti a bolest a na maminčino konto převést těch pár drobných, které mu zbyly z kapesného. To všechno náš ministr může. Ale zbavit se pocitu, toho sžíravého a věčného pocitu, že na každém rohu číhá nějaký soused šťoura, vyžírka, žadatel sociálních dávek, nedejbože důchodce či státní zaměstnanec, který pořád jen hrozí stávkou, toho se zbavit nemůže.
Ministr uléhá a před očima se mu zjevuje soused levičák. Usne, zdá se mu, že soused levičák táhne káru s roštím a dává mu najevo svou chudobu. Vzbouzí se a slyší přes zeď svého panelákového 3+1, jak si soused levičák prozpěvuje. Ministr přiloží ucho ke stěně a jasně slyší šustot bankovek, které si soused levičák, harpagon a věčný žadatel sociálních dávek, ukládá někam do štrozoku.
Těžký, těžký je život ministrů. Nikdo je nepochválí, nikdo je nepolituje, nikdo je nechápe. A oni přitom dělají všechno pro naše dobro. Někteří už dokonce dvacet let. Ano, už dvacet let se někteří levicoví, pravicoví, středopraví či středoleví ministři chvějí a starají o naše lepší zítřky. A proč ne, když jsme si je zvolili? Jsou taky jedni z nás. Nežehrejme. Koneckonců, jak praví slovenské přísloví: Pozdě riť biť, keď sa dosrala.