Prosinec je hrozný měsíc, člověk by měl adventně očekávat příchod nového života a místo toho jenom hledí, aby to vydržel. Člověk, který žije sám. Jehož děti už jsou dospělé, dobře vychované, samostatné, nezávislé, zaměstnané, daleko. Jehož partner si našel jiného partnera. Člověk, na kterého se v práci kladou vysoké požadavky, s nímž se však současně už nepočítá. Člověk, který bude ještě deset let pracovat, během té doby mu vyrostou vnuci, jež vlastně nezná, protože na ně neměl čas. Jeho děti mezitím také zestárnou.

No nic, přestoupím na autobus a za chvíli jsem doma. Do domu mě pouští sousedka, milá osmdesátiletá dáma, která v létě pohřbila svého psa a nového už nechce, kdo by se o něj staral, až ona tu nebude. Vrací se z večírku pro bývalé zaměstnance, bývalí už jsou i ti, které ona zaučovala. Jede o patro výš. Vystoupím, u výtahu si rozsvítím a v klidu můžu najít klíče. Nemůžu. Znovu. Vyklidím celý obsah tašky na podlahu, klíče tam nejsou.

Klíče, zabouchnuté doma, byly folklórním prvkem dětství mého i mých dětí. Už jako dvanáctiletá jsem měla pod schody kasařské náčiní, abych se dostala do zabouchnutého bytu a vyhnula se rodičovskému kázání, kde tu hlavu nosím. S dětmi jsme měli tajnou schránku, aby to manžel a tatínek nevěděl, ve psí boudě. V tomhle bytě jsem si zvykla zamykat zejména proto, abych měla jistotu, že klíče mám, že nezůstaly uvnitř. Vytvořila jsem si řadu takových pojistek. Je to automatismus, nepamatuji se, zda jsem zamykala, ale asi ano, jako vždycky, klíče jsem tedy ztratila až venku? Ale jak a kde? Nevím, nepamatuji se.

Zavolám dceru, která má náhradní, beru telefon, ale je vypnutý. Proč jsem ho vypínala, měli jsme poradu? Nevím, nepamatuji se. Zapínám ho, nejde to, je vybitý. To jsem nikomu nevolala? Asi ne, nevím, nepamatuji se. Všechna čísla mám v mobilu, zpaměti umím jediné, a to mi není nic platné, to je číslo bývalého muže, který si našel jinou a bydlí s ní někde na vsi, stejně by mi nepomohl. Čísla přátel a dětí zpaměti neumím. Některá, ta dávná, předmobilní, mám v notesu, můžu jim zavolat z budky. Například kamarádce Haně. Mám ale drobné? Výborně, mám.

Venku je mlha, není vidět na krok. Bývala tu telefonní budka, ale teď ji nevidím, možná ji zrušili, každý má přece mobil. Je půl desáté, sídliště pusté, ani hospoda není poblíž, jen dvě herny a tam se mi nechce. Vrátím se k metru, hledám telefonní automat. Je tam, chová se přátelsky, přijímá všechny druhy mincí, i eura, na displeji píše, jak získat spojení, a pak korektně každou minci vrátí, jako by to bylo jen cvičení naslepo. Telefonovat nelze. Kamarádka zná i číslo mé nejmladší dcery, která je někde ve městě, má náhradní klíče k mému bytu, stačí se sejít, klidně někde počkám, ale budka nefunguje a všude kolem neprůhledná mlha.

Nemůžu najít dům, v němž bydlí kamarádka Hana. Sídliště Jižní Město je plné symbolů, namalovaných na domech kvůli orientaci, ale já si nepamatuju, z kterého směru jsem přišla od metra, prostředí kolem je mi povědomé a současně mi nepřipomíná nic. Domy jsou po rekonstrukci, zateplené, čísla u vchodů byla při těch úpravách odstraněna. Vchody a fasády vypadají jinak, nic nepoznávám. Desetkrát obejdu blok, když v tom najednou stojím před vchodem, který hledám. Zvoním na nově osazený zvonek a nic se neděje.

Dívám se nahoru, zdá se mi, že v okně v nejvyšším patře, kde bydlí kamarádka Hana, se modře svítí, doktor House už skončil a ona se určitě dívá na švédskou detektivku s depresivním komisařem Wollanderem, ale bydlí ona vůbec v nejvyšším patře? Nevím, nepamatuji se. Nikdo se neptá domácím telefonem, kdo tam, automatické světlo se rozsvěcí, kdykoli se pohnu, rozsvěcuje se i uvnitř v domě, když to pochopím, ztratím naději, že někdo jde otevřít. Musím se vrátit, zkusím jet k dceři, ta ale bydlí v podnájmu ve vile, kde se musí zvonit u branky, a když se člověk nedozvoní, dál se nedostane. Nemůže ani nechat vzkaz za dveřmi. Mlha je čím dál hustší, teplota klesla pod nulu. Jdu směrem, kde tuším metro, ale nevím, nepamatuju si tu cestu.

Pak se to vyřešilo. Mé klíče byly zapomenuté doma. Jak? Nevím, nepamatuji se.