V Beckettově románu Nepojmenovatelný si hlavní hrdina kromě jiného příkoří stěžuje, že je donucen „hovořit jejich řečí“. Ve světě, kde se člověk stává tichem v tyranii cizích jazyků a myšlenek, nakonec Nepojmenovatelný dochází k závěru, že „musí vytrvat, i když už nelze vytrvat, a proto vytrvá“.

Havlův Vaněk, Foustka i další hrdinové jsou zcela určitě pokrevními příbuznými postav z Beckettových románů a her, kteří se po svém snaží vzdorovat „jejich řeči“ a soukolí moci i pletichám a svůdným vábničkám, které jsou s touto řečí spojené. V tomto smyslu byly všechny Havlovy hry autobiografické, protože jejich autor také nikdy nehovořil „jejich“, ale vždy „svým“ jazykem. Jeho dopisy, petice a iniciativy v době komunismu vypadaly jako součást beckettovsky absurdního světa. Vždyť přece jaký smysl má psát těm, v jejichž popisu práce bylo psaní zakazovat?! A když dojde ke zcela výjimečné historické události a z disidenta se stane prezident, může nadále zůstat disidentem svého vlastního úřadu a uchovat si i v demokracii jazyk, který by byl „jeho“, a ne „jejich“?

Z každého Havlova díla i činu byla vždy cítit nesmírná houževnatost a vytrvalost i přesvědčení, že slovo má svou váhu a že za slovy nesmí být jen abstraktní idea, ale současně také konkrétní činy a etický postoj. Slovo, které není podloženo činem, je prázdné. Psát nebo hovořit nikdy neznamená jen „stát si za svým“, ale současně i obracet se k druhým s absolutní otevřeností a důvěrou ve slovo i lidské porozumění.

S touto důvěrou přicházel Sókratés na athénské tržiště, aby svými slovy znepokojoval spoluobčany a v otázkách hledal moudrost. Křesťané zase již přes dvě milénia věří v sílu slova stát se lidským tělem a v osobní svědectví jeho pravdivosti. Bez víry ve slovo bychom neměli ani literaturu, ani svobodu. Tam, kde není svoboda, proto zpravidla vystupují spisovatelé, aby bránili svobodu slova proti tyranii mlčení, pravdu života proti lži propagandy.

Je neděle 18. prosince 2011, na okno mého cardiffského domova buší obvyklý déšť a já mám oči vlhké jako velšská zima i marný vztek na to, jak mě zrazují všechna slova, kterými se snažím zachytit pocity smutku z toho, že Václav Havel zemřel. BBC i ostatní stanice přerušily vysílání, aby mohly tuto smutnou novinu sdělit světu, a všechny zprávy o ekonomických těžkostech a politických krizích najednou zněly banálně i nepatřičně. Co se ale dá vlastně říct nebo napsat, aby věty okamžitě nezabředly do mediální mytologie? Vždyť osoba a dílo tohoto muže, který se celý život usilovně bránil tomu stát se delegátem svědomí svých spoluobčanů, se již stala předmětem více či méně delegovaných, tj. odvozených a nepůvodních soudů, pravd a pocitů. Jak lze hovořit o člověku, který se stal již za svého života součástí kolektivní paměti a kulturního i politického kánonu nejen českého národa, ale celé Evropy?

Václav Havel si podává ruku s Ladislavem Adamcem v roce 1989

Václav Havel si podává ruku s Ladislavem Adamcem v roce 1989

FOTO: fotobanka Profimedia

Václav Havel je nepojmenovatelný, i když v poněkud jiném smyslu než Beckettův hrdina. Každou zdánlivě bezvýchodnou uzamknutost ve světě a jazyku totiž vždy chápal jako východisko hledání smyslu. Na jeho díle bylo výjimečné propojení specificky osobního prožitku s obecně srozumitelným slovem. Vzácně se tu spojil umělecký cit pro opravdovost s občanským a etickým smyslem pro správnost. Narozdíl od osobního hrdinství nebo odhodlanosti k politickému boji jiných odvážných mužů a žen v sobě Havlovo disidenství i prezidenství vždy obsahovalo gesto svobodného umělce, který své činy nejprve prožíval a teprve poté se zabýval jejich možnými důsledky.

Politika pro něj nikdy nebyla jen povoláním, ale především osobní zkouškou, jejíž platnost, přesně v duchu Kantovy metafyziky mravů, ovšem vždy musela být univerzální a kategorická. Patřil mezi ty, kteří si ze společenské smlouvy vždy brali povinnosti, a ne práva, přestože se boji za jejich dodržování věnoval celý život. A přece se v jeho projevech a postojích, podobně jako v jeho očích, vždy třpytila lehká sebeironie, která ho osvobozovala od tíhy světa, v němž žil a musel se rozhodovat za sebe i za druhé.

Havel je nepojmenovatelný, a proto také nikdy nikomu nepatřil a žádné politické strany, hnutí nebo ideologie si ho nemohou přivlastnit. Pravicové ideology vždy dráždila jeho intuitivní nedůvěra vůči každé moci, důraz na občanskou společnost i kritika naivní víry v samospasitelnost tržního hospodářství. Část levice mu zase nikdy neodpustila proatlantické postoje a v duchu těch nejtrapnějších klišé mu vyčítala „zradu revoluce“ a kapitalistický výprodej hodnot. Liberálové pro změnu vždy podezíravě hleděli na Havlovo nadšení pro kolektivního ducha nejrozmanitějších pospolitostí, a tak jen komunisté a fašisté zcela správně ve Václavu Havlovi spatřovali svého úhlavního nepřítele a chovali se k němu se sobě vlastní krutostí a neskrývanou nenávistí.

Režisér Václav Havel

Režisér Václav Havel

FOTO: Petr Horník, Právo

Dějiny střední Evropy se dějí proti vůli těch, kdo jsou jejich součástí. V tomto kraji plném útlaku, převratů, masakrů a koncentračních táborů se nelze spoléhat na nějakou historickou prozřetelnost nebo možnost prokalkulovat si předem vlastní politické postoje. V takto valivém pohybu dějin se lze paradoxně spoléhat jen na předpolitickou lidskou důstojnost, proti které se vede organizovaný politický teror, a na osobní kritickou schopnost rozpoznat, co jsou ony věci, pro které, slovy Jana Patočky, stojí za to trpět, ale i žít.

Právě v tomto postoji spočívá Havlem popsaná i prožitá moc bezmocných. Jak ale ukazuje Patočkův citát, který tvoří osu Havlova slavného eseje, občanský disent nepředpokládal ani tak boj proti poměrům a následné represe ze strany politického režimu, ale především, jak by řekl Bohumil Hrabal, „vyhlášení války sobě samému“. Jen takovým důsledným přenesením bojiště do vlastního nitra, které Havel asi nejlépe zachytil ve svém Pokoušení, lze totiž čelit evropským dějinám vyhlazování, teroru a totální války, která se stala metaforou právě uplynulého století.

Jistěže se Havel stal prezidentem proti své vůli, ale určitě ne v rozporu se svými činy a postoji, v nichž byla vždy přítomna připravenost moc nejen kritizovat nebo vyzvat na souboj, ale podle nutnosti ji také převzít a spolu s ní i odpovědnost za vše, co bylo řečeno a napsáno. Havlovy postoje nebyly nijak zasažené romantickou zasněností, ale naopak vynikaly přesnou analýzou a popisem situace, ať v době komunistického režimu, nebo v podmínkách svobodné společnosti po roce 1989.

Nikdy nezapomenu na své první pracovní setkání s prezidentem, který si v roce 2000 pozval do Lán právní odborníky včetně několika ústavních soudců, aby se s nimi poradil o možnostech, jak čelit hrozbě ústavních změn, se kterou tehdy přišli hlavní architekti tzv. opoziční smlouvy. V pochmurně vážné atmosféře jsem se cítil nesvůj až do chvíle, kdy svým typicky krátkým a lehce kývavým krokem vešel do místnosti a s nervózními gesty i úsměvem se začal podrobně vyptávat na to, jaké kroky mu naše ústava umožňuje, aby zabránil tehdejší snaze o rozparcelování politiky, hospodářství i celého státu mezi dvě nejsilnější politické strany.

Když následně prezidentovi někteří z přítomných vykládali, jak je všechno „těžké“ a „složité“, prezident nejprve pozorně naslouchal, ale potom vytáhl svůj ohmataný výtisk ústavy z kapsy saka, aby věhlasným profesorům ústavního práva a soudcům ukázal se svou pověstnou a odzbrojující slušností, že tak docela nemají pravdu. Narozdíl od zkornatělého myšlení právníků se nebál odvolat na ducha ústavy. Obklopen právními učenci dokázal jediný Havel jasně vyslovit klasickou myšlenku, že bez ducha zákonů a ústavy se právo stává jen klackem v rukou mocných.

Havlovo volání po nepolitické politice, tolikrát jízlivě vysmívané i pokřiveně interpretované, nebylo ničím jiným než neustálou sebereflexí a sebekritikou, která tváří v tvář každodennímu politickému provozu sice může působit nepatřičně, ale neobejde se bez ní žádná demokratická společnost. Nepolitická politika ve smyslu, v jakém ji prosazoval Václav Havel, je ironický pojem, který nemá nic společného s morálním fundamentalismem nebo banálně učitelským karatelstvím, jimiž jsou moderní české dějiny doslova zaneřáděné.

Samozřejmě, že se jedná o druh politiky, a ne o její popření. Není to však politika samoúčelného výkonu moci, ale naopak politika vedená snahou porozumět tomu, proč vůbec politiku máme a k čemu a jak se politická moc používá. Je pevně spojena s otázkou legitimity, protože spočívá ve schopnosti politiky ptát se po své vlastní podstatě a nespokojí se s jejím provozem nebo s chápáním politiky jako „rozdělování statků“.

Jak se ukazuje v tomto čase globální hospodářské i politické krize, která s mimořádnou silou zasáhla evropský kontinent a jeho politické ambice, představa politiky jako monotónně fungujícího stroje, který obsluhuje tržní ekonomiku a administrativně řídí společnost, je sama projevem hluboké společenské a intelektuální krize. Naprostá většina dnešních evropských politiků vypadá v lepším případě jako údržbáři, kteří si nevědí rady s přetopeným kotlem, a v horším případě jako přisprostlí výrostci svalující vinu na druhé nebo nájemníci podávající inzerát na dům, ve kterém už nechtějí bydlet, zatímco se ostatní stále více obávají, kdo se stane jeho příštím správcem.

Namísto odvolávání se na nějakou logiku evropských dějin nebo přímo historickou prozřetelnost je proto lépe připomenout si Havlovu myšlenku, že síla demokracie se ukazuje teprve v časech krizí. Spíš než na politické vůdce, jejichž neschopnost nezadržitelně způsobuje largo desolato, je proto nyní třeba víc než kdykoli jindy po roce 1989 najít nové způsoby, jak promyslet a prosadit moc bezmocných v demokratické Evropě, ale zrovna tak i kdekoli jinde na světě.