Měl to být obyčejný čtvrtek v kalifornském San Diegu. Jenže že je něco jinak, bylo vidět hned, jak jsem vyšla na ulici. Krátce po druhé odpolední se po silnicích posouvalo o dost víc aut, než je v tu dobu obvyklé, zato chodníky byly poloprázdné a lidé, kteří se po nich pohybovali, se chovali divně – někteří dokonce běželi, a pokud se nedívali vystrašeně nad hlavu, mezi sbíhající se linie mrakodrapů v sandiegském downtownu, nervózně shlíželi ke svým hodinkám.

Asi jen někam spěchají, třeba se hraje důležitý baseballový zápas, říkala jsem si a vyrazila ke svému oblíbenému baru. Točili v něm Czechvar a já tak mohla svým půllitrem podpořit vleklý spor českého pivovaru s konkurenčním americkým gigantem. Cestou jsem míjela zavřené restaurace, před chvílí otočené cedulky s nápisem CLOSED se ještě kývaly, odjinud na mě už jen krčil rameny číšník.

Zavřeno! Zavřeno! křičel zuřivě barman, který mi normálně Czechvar točí, na hlouček turistů nechápavě stojících mezi dveřmi. Jeho vervy jsem se lekla, protože jsem si ho pamatovala vlídného, přátelského a hlavně s věčně obnaženým chrupem v úsměvu filmové hvězdy, který měl však v Kalifornii, kde bělení zubů už není volbou, ale hygienickým standardem, každý.

Zavřeno! zakřičel i na mě a ještě se po mně nervózně ohnal zrovna svléknutou zástěrou. Také on už byl na cestě domů.

Že vypnuli proud? reagovala jsem šokovaně na odpověď starého arabského prodavače v obchodu o tři bloky dál, kde jsem obvykle nakupovala. Otíral si zpocené čelo a nebylo jisté, jestli se mu rosí z horka, které v obchodě s vyřazenou klimatizací panovalo, nebo z úzkosti. Mladíka, který přišel po mně, ani nepustil dovnitř.

No dobrá, říkala jsem si v duchu, jsou teď asi trošku přecitlivělí, přece jen je září a k tomu zrovna desetileté výročí útoků na dvojčata. Ale že by museli dělat takovou aféru z výpadku proudu, kterého jsem si já za slunného dne ještě ani nestačila všimnout? Nechtěla jsem toho přeci moc – jedno pivo, steak, zaplatit pár dolarů za běžný nákup.

A pak mi to došlo.

Já bych možná arabskému obchodníkovi na pult těch několik dolarů vysázela. Ale on by mi ani nemohl vrátit nazpět. Kalifornský svět byl už v tom okamžiku Růženčiným královstvím, kde všechno ztuhlo v neklidném spánku. Vypnout proud znamenalo vyřadit z provozu terminály a čtečky čipů platebních (a jiných) karet, které běžný Američan už dávno používá místo peněz (naopak turista se pozná podle toho, že z kapes loví drobné). Aznamenalo to také, že přestaly fungovat semafory a poslední řidiči, kteří se ještě snažili dostat z downtownu domů, uvízli v dopravním kolapsu. Nejezdila městská doprava ani vlaky. Z výtahů se nemohly dostat desítky lidí. Veškeré odlety z kalifornských letišť byly zrušeny. Preventivně byly odstaveny dva jaderné reaktory v elektrárně San Onofre na jihu země…

Vítězka ceny čtenářů Knižního klubu Kateřina Tučková

Kateřina Tučková

FOTO: Milan Malíček, Právo

Po necelých dvou hodinách bez proudu nebylo venku ani živáčka – všichni se v panickém strachu před tmou (nebo co to mělo přijít) zavírali ve svých domovech. Na ulici jsem zbyla jen já a můj kručící žaludek. To opravdu stačí tak málo? Jeden blackout a půl Ameriky je na kolenou? Nostalgicky jsem si vzpomněla na Česko, na hospody, v nichž po výpadku proudu začne číšník na stoly nosit svíčky a kde karty neberou, ani když proud zrovna jde.

Víc než pět miliónů Američanů od Arizony po Kalifornii poznalo v září na dvanáct hodin stinné stránky vyspělých technologií a své závislosti na nich. Kvůli chybě inženýra v elektrárně. A já díky němu mohla na vlastní kůži zažít podstatu vtipu, který nedávno koloval po sociálních sítích. Je to ten, v němž se Google hádá s Facebookem a s Wikipedií, kdo z nich toho uživatelům víc nabízí. Ale jen do okamžiku, než se do diskuse vloží paní elektřina: „Tak se zase uklidníme, ano?“

Doufejme, že si tenhle vtip s tím, co se stalo v září v Kalifornii, nedá dohromady nějaká teroristická skupina. Možná by pak přišli na to, že namísto komplikovaných útoků na veřejné budovy by úplně stačilo vyhodit někde nějaké velké pojistky.