Jaké politické interpretace finanční krize, která těžce dopadá na Evropu, se ve veřejném prostoru objevují? A která z nich má navrch?

Je zajímavým paradoxem, že se příchod finanční, ekonomické krize v letech 2007 a 2008 neproměnil v příležitost pro sociálnědemokratické strany. Ty se dlouhodobě vymezují jednak proti komunistům, kteří chtěli budovat blahobyt bez demokracie a skončilo to totalitou a následně finančním krachem, jednak vůči těm, kteří prosazovali volný trh bez přívlastků a bez bariér. Kdy jindy by sociální demokracie měly nahlas říct: My jsme měli pravdu, než v září 2008, poté, co se zhroutila Wall Street a New York Times vyšly s palcovým titulkem Je to krach utopie volného trhu – přičemž seberegulace volných trhů je skutečně mýtus, který si ale od doby Reagana a Thatcherové úspěšně razil cestu a který dostal ohromný prostor po roce 1989.

Sociálnědemokratické strany tuto šanci nevyužily, naopak prohrávají volby a jejich vlády padají od Řecka po Španělsko.

Čím to je?

Krize přinutila všechny vlády – levicové i pravicové – zachránit krachující finanční sektor a následně i průmysl obrovskými dotacemi. Z finanční krize se stala hospodářská a vzápětí i krize samotných států. V tu chvíli se její interpretace posunula. Příčinou najednou nebyl „trh bez bariér“, ale to, že si státy předtím žily nad poměry. Řešením se pak stalo jejich zeštíhlování a krácení výdajů, především sociálních. Jinými slovy: šílenství finančních trhů, které vedlo ke krizi, bylo vzápětí použito k ochromení možností sociálního státu korigovat nerovnost ve společnosti. A divte se pak, že jsou někteří rozhořčeni…

S tím v evropském kontextu souvisí jiná věc, kterou jsme nepředvídali před dvaceti lety, ale ani na počátku této krize. Zvykli jsme si, že faktorem evropského sjednocování byl společný, později jednotný trh a následně i společná měna. Jenže dnes už trh není faktorem sjednocení, ale naopak jde proti evropské integraci.

Bylo chybou, že sjednocování nebylo postaveno na politických základech?

Nikdy nikdo nahlas nevyřkl, že společná měna je základním pilířem nové evropské suverenity. Představa byla, že jedna fáze potichu, ale nutně povede k druhé. Že ekonomická integrace povede k politické. Jenže to se nestalo a krize nám dnes klade zásadní otázku, zda jsme schopni integraci dotáhnout i v politické rovině. Je jasné, že to nebude jednoduché právě proto, že finanční trhy dnes tlačí opačným směrem, na rozbití eura, a tudíž Evropy jako politického aktéra. Dokladem toho je dění v posledních týdnech, kdy úrokové sazby dluhopisů rostou nejen na krachujícím jihu, ale i v celé řadě jiných zemí včetně Francie, Finska, Holandska či Rakouska.

Dlouho se mluvilo o tom, že trh a demokracie jdou nutně ruku v ruce.

Neznáme demokracii bez tržního hospodářství, ale známe mnoho příkladů zemí, kde funguje trh bez demokracie. Nejviditelnějším „úspěchem“ autoritářského kapitalismu je Čína. Současná krize pak spojení trhu a demokracie v Evropě problematizuje. Dosud jsme žili v přesvědčení, že volené vlády regulují trhy. Jenže vlády se v posledních dvaceti letech svých možností samy vzdávaly a dnes se naopak dostaly pod kuratelu trhů. Premiéři už nezkoumají, co bude zítra říkat volič, ale jaký bude mít jejich země rating, a z funkcí neodcházejí po neúspěšných volbách, ale pod tlakem krize. Kdo přichází na jejich místo? Bankéři, technokraté, jako se to stalo v Řecku a v Itálii. Tito v podstatě úředníci se snaží všeho politického zbavovat. A jedinou v pravém smyslu politickou protiváhou jejich snahy, byť je to odpověď falešná, je nástup populistů, kteří staví svou rétoriku na hledání viníka a nacházejí ho v elitách, imigrantech či v Bruselu. Jak technokraté, tak populisté jsou pro evropskou demokracii velkým ohrožením.

Premiéři už nezkoumají, co bude zítra říkat volič, ale jaký bude mít jejich země rating, a z funkcí neodcházejí po neúspěšných volbách, ale pod tlakem krize.

Chápu správně, že integraci musí zachránit technokraté dosazení trhem a musí přitom vystoupit proti tlaku tohoto trhu?

Populisté jsou reakcí na vyprázdněnost politiky a nastupují v různých podobách všude po Evropě, technokraté především tam, kde už to vypadá téměř beznadějně. Pro dnešní situaci však bude rozhodující, zda a jak se dohodnou dva státy, které vyjadřují vůli integraci zachránit – Německo a Francie. Oba kdysi sjednocování rozjížděly, jsou v eurozóně ekonomicky nejsilnější a euro je původně právě jejich vynálezem.

V Německu i ve Francii stále vládnou demokraticky zvolené kabinety, kterým se daří vzdorovat tlaku populistů. Jejich demokratická legitimita jim dává možnost prosadit řešení, které nebude ani technokratické, ani nepůjde na ruku nacionálnímu populismu. Merkelová se Sarkozym skutečně chtějí v prosinci navrhnout projekt změn evropských institucí (částečně se tak stalo už minulý pátek – pozn. red.), které by odpovídaly potřebám společné měny, tedy chtějí domyslet federální projekt – to, že pokud chcete mít společnou měnu a společnou kasu na řešení krize, musíte mít konvergentní rozpočtovou a fiskální politiku, což už je předpoklad skutečně jednotné politické Evropy a skutečně evropské dimenze demokracie.

Paradoxem je, že tento zásadní posun připravují zrovna Merkelová se Sarkozym (německý tisk jim říká „Merkozy“), které rozhodně nemůžeme nazvat evropskými federalisty, ale už jsou tak tlačeni k pomyslné zdi, že jim nic jiného nezbývá. Je to pro ně „poznaná nutnost“.
Opačný postup by byl z hlediska evropské budoucnosti nezodpovědný, ale pro některé Němce možná i lákavý – Německo by se stalo nejsilnějším hráčem v regionu a s Evropskou unií by se pomalu mohlo rozloučit jako s projektem, který už splnil své poslání: zbavil Němce stigmatu druhé světové války a později poskytl přístřeší pro sjednocení západní a východní části jejich země.

V Evropě je ale silným hráčem rovněž Cameronova Británie.

Cameron stojí před stejnými hospodářskými problémy jako ostatní, krizi ale vnímá jako příležitost k navrácení pravomocí z Bruselu na národní státy. Chce odbourat integraci a nechat jen zónu volného trhu, k čemuž může dát vhodnou příležitost rozpad eura. Proto říkám, že Evropa je na rozcestí, musí si vybrat. Buď se stane vícerychlostní s federálním jádrem, nebo hodí zpátečku s nepředvídatelnými následky.

Britští konzervativci byli posledních dvacet let vzorem pro některé konzervativní strany ve střední Evropě a především pro ODS. To, co nabízí Cameron, je ale izolace vůči evropskému projektu. Česko ale není ostrov!

Disponují dnes Merkelová a Sarkozy nástroji, jimiž lze provést onu politizaci EU dostatečně rychle?

Hledat společné řešení je nezbytné, ale musí být sdíleno partnery v eurozóně i v celé Unii. Odpor přijde samozřejmě ze strany těch aktérů na finančních trzích, kteří spekulují na rozbití eura. Byť i na trzích si mnozí uvědomují, co by to znamenalo zejména z globálního hlediska pro obchod a hospodářský růst. V Německu se proti nejspíš postaví veřejné mínění, protože když dva roky opakujete lidem, že si Řekové žijí nad poměry díky vašim penězům, je velice těžké převést debatu z populistické na věcnou rovinu. Proti budou média a možná i ústavní soud. Většina politického spektra, sociální demokracie a hlavně Zelení jsou naopak pro.

Jde o velké změny, určitě ne samozřejmé. K jejich přijetí může Evropany donutit fakt, že alternativa je hrozivá. I nejsilnější evropský hráč by po rozpadu EU nebyl pro Čínu ani Spojené státy partnerem. Evropa by se vytratila z hospodářské mapy světa, její vliv by se zcela marginalizoval. Nemluvě o tom, že by pád eura zásadně ochromil obchod v rámci Unie. Komu Němci prodávají svá auta a pračky? No především ostatním v eurozóně včetně zadlužených jižanů.

Němci si to musí spočítat i z politického hlediska. Když v roce 1950 Jean Monnet ukázal Konradu Adenauerovi poprvé plán společného koncernu uhlí a ocele, který byl počátkem evropské integrace, Adenauer prohlásil, že jde o věc politickou, o věc vyššího morálního řádu. Máme šedesát let poté lídry schopné takto uvažovat?

Populismus je politickou, ale nekonstruktivní odpovědí na krizi. Co by v současné době bylo tou konstruktivní, alespoň v českém kontextu?

Měli bychom se přestat tvářit, že se nás krize netýká. Že jsme se jí díky pánovi na Hradě vyhnuli. Je to i naše krize, naše společná evropská krize. Už proto, že se do ní promítly všechny problémy české transformace – my se také potýkáme s krizí demokracie, s krizí trhu i s nástupem národoveckých populistů. A hlavně: vlak nové vícerychlostní Evropy se právě rozjíždí a česká politická reprezentace se musí konečně rozhodnout, kam chce patřit a zda se chce stát součástí řešení dnešní celoevropské krize.