Žádné táčky nad knihou, nudná čtení s klimbajícími účastníky, ale strategický plán, jak dostat dosud nepřeloženou evropskou literaturu k italským vydavatelům, a tedy i ke čtenářům. Evropské autorky sem totiž nezvali sami pořadatelé, nýbrž překladatelé a překladatelky. Každý z nich si měl pozvat spisovatelku, kterou chce přeložit do italštiny, a na místě ji v pěti minutách strhujícím způsobem představit. Besedu moderovala nepřehlédnutelná osobnost italského knižního trhu v černém klobouku a sametovém plášti, slavná editorka Giulia Belloni z nakladatelství Alet. Šlo tedy o to velkou Giulii oslnit, strhnout a navnadit.

Nejlepší na celém klání byla, jak už to v Itálii bývá, večeře. Nad kaštanovými nočky hojně prokládanými bílým vínem totiž Giulia Belloni líčila historky z nakladatelské praxe. Jedna aristokratka jí třeba nabízela velkou sumu za to, když vydá její příběh, v němž by hlavními hrdiny byly různé druhy bot. Každá bota by měla jednu samostatnou kapitolu, tedy sandál jednu, botaska druhou a tak dál. Krutá Giulia to odmítla. Onehdá jí zase jeden frustrovaný básník poslal svou nahou podobenku, aby ji přesvědčil o kvalitách své poezie. Řvaly jsme smíchy, ale vsadím se, že každá z nás přemýšlela, čím by tak nejlépe Guilii přesvědčila ona.

Mně se naskytla příležitost hned druhý den. Šly jsme s Giulií na prohlídku města. Náhle se před námi zjevilo malé holičství a za výlohou se tam tyčilo několik vyřezávaných holí, kterým se u nás na Moravě říká čagany. Jeden za sto padesát eur. Vyráběl je v přestávkách mezi stříháním místní holič. Všechny dokonale rustikální, vyrobené z jakýchsi pokroucených kořenů. Editorka sofistikovaných knih zajásala a jala se hodinu vybírat ten nejošklivější. A já jsem bohužel nedokázala předstírat nadšení. Šance byla pryč. Myslím, že bych asi spíš dokázala poslat Giulii nahou fotku než říct, že je její nový čagan bellissimo. Takže mě sláva v Itálii nejspíš mine. Jedině snad… Co kdybych zajela do Rožnova pod Radhoštěm a poslala Giulii pravou valašku z tamního skanzenu?