Už z první stránky téhle do značné míry faktografické knihy na člověka zhluboka dýchne skutečné autorské mistrovství. Je to jako z teoretické příručky o kreativním psaní, takhle se má román začínat. Větou, jež se vám vpálí do hlavy, chytne vás drápem, ovine si vás kolem prstu s lehkostí harémové tanečnice a až do konce knihy vás nepustí ani do ledničky.

„Když se dveře cely otevřely, pronikl dovnitř s proudem světla a nárazem větru i hluk z ulice, až dosud tlumený kamennými zdmi, a Roger se s úlekem probudil.“

Věta to není podlézavá, na první pohled v ní není nic unikátního, a přesto se okamžitě ocitnete spolu se skutečnou historickou postavou Rogerem Casementem ve vězení v Pentoville, kam ho uvrhla britská spravedlnost, a postupně i v době, kdy úryvky z jeho deníků obíhají po celém Londýně a anglická společnost je z nich znechucená i užaslá, ve městě se o ničem jiném nemluví a píše se duben roku 1916. A vy užasle čelíte třeba odpovědi dozorce na Casementovu prosbu o koupel: „Až do popravy se koupat nesmíte. A toho dne jen pokud to bude vaše poslední přání. Jiní raději zvolí dobré jídlo. Špatná zpráva pro mistra Ellise, protože jakmile jim nasadí oprátku, poserou se. A všecko zasviní. Mistr Ellis je kat, pokud to nevíte.“

Roger Casement, syn přísného anglikána, kapitána, který sloužil u lehkých dragounů v Indii a také v Afghánistánu, a křehké, předčasně zemřelé matky, tajné katoličky, se vždy zajímal o dobrodružství a cesty do neznáma. Otec mu místo pohádek před spaním vyprávěl o svých válečných činech z hor a džunglí.

„Díky strýci Edwardovi Bannisterovi pak slyšel poprvé o doktorovi Davidovi Livingstonovi, skotském lékaři a kazateli, který již několik let prozkoumával africký kontinent, sjížděl řeky jako Zambezi, pojmenovával hory, objevoval neznámá místa a hlásal křesťanství divokým kmenům. Roger o něm snil, četl letáky popisující jeho hrdinské skutky a toužil se stát členem jeho výprav, čelit spolu s ním nebezpečím, pomáhat mu v šíření křesťanství mezi pohany, až dosud žijícími v době kamenné.“

A sny Roger Casement proměnil ve skutky. Ve funkci konzula byl vyslán na inspekční cestu do Konga a posléze do peruánské Amazonie. Měl prošetřit, zda se skutečně surově zachází s domorodými sběrači kaučuku a podat o svých závěrech podrobnou zprávu. A jako většina literárních hrdinů Maria Vargase Llosy (ať se jedná o romány Zelený dům, Vypravěč nebo Válka na konci světa) i on všude narážel na krutost tehdejších nositelů křesťanství a civilizačních myšlenek, na jejich nezměrné barbarství a lačnost, na jejich tupost, jež neznala v koloniálních snahách slitování.

V tomto momentě a již při slovech kolonialismus, belgické Kongo, krutost a barbarství nám naskočí jiné velké literární jméno – Joseph Conrad. A není to náhoda. Conrada skutečný Roger Casement znal osobně, tehdy ještě jako Poláka Korzeniowského. A ten se ve svém nejslavnějším románu Srdce temnoty věnoval stejným tématům jako Casement ve své zprávě.

Mario Vargas Llosa

Mario Vargas Llosa

FOTO: SCANPIX SWEDEN/Patrick Sörquist/SVD, ČTK

Mario Vargas Llosa v Keltově snu (pojmenovaném podle jedné Casementově básni) rozehrává na velké epické ploše strhující příběh dobrodruha, jenž ztratil veškeré ideály, hledá pak v boji za nezávislost Irska nové a je Angličany popraven za velezradu. Peruánský romanopisec se tak vrací (po ironicky odlehčené Zlobivé holce) k velkým tématům a skutečným historickým postavám a událostem. V jednom rozhovoru autor vysvětluje: „V mých románech jsou vždy dvě roviny: na jedné straně historický materiál, který jsem sebral z přímé zkušenosti, o níž v románu vyprávím, a na druhé straně čistě imaginativní rozměr. Právě ten je pro knihu asi nejdůležitější.“

To určitě platilo o všech předchozích dílech, jenže v Keltově snu jako by se tyto dvě roviny obrátily. Mnohem důležitější je ta dokumentární, faktografická, precizně zpracovaná a pochopená. Rovina, jež čtenáři, který čte literaturu taky proto, aby se něco dozvěděl, bude jistě vyhovovat. Onen imaginativní rozměr představuje tentokrát temná a nedostatečně historicky doložená stránka duše Rogera Casementa. Tedy jeho deníky. Byly publikovány v době, kdy čekal v britském vězení, zda mu pomůže petice významných kulturních a politických osobností a rozsudek smrti mu bude změněn na doživotí. Dodnes se o pravosti deníků spekuluje a na téhle spekulaci autor postavil své sousoší vyprávění a fikce, na kontrastu mezi životem diplomata, jemuž udělili Angličané za jeho odvážnou zprávu titul sir, a muže vyhledávajícího homosexuální dobrodružství, ponižujícího domorodé obyvatele, u nichž hledá sexuální ventil.

Vargas Llosa Casementovy deníky nebere jako podvrh jeho nepřátel, ani nepátrá po jejich pravosti, ani se nad nimi nepohoršuje. V jeho románu slouží jako další Keltův sen, jako únik před realitou uhlazeného diplomata a člověka, který se odvážně staví proti kruté mašinerii utlačovatelů a mocipánů. Jeho nenaplněná milostná očekávání jsou podobným snem, jako sní Irové o své nezávislosti, i když se projevuje sprostými deníkovými zápisky o velikosti penisů objektů touhy a o počtu souloží.

„Každý z nás je postupně ne jedním člověkem, nýbrž mnoha. A tyto po sobě následující osobnosti, vynořující se jedna z druhé, mezi sebou vytvářejí ty nejpodivnější a nejneuvěřitelnější protiklady.“ Touto citací je celý román uveden a kolem ní rotuje. Výsledkem je pak nejen kniha o nebezpečí netolerance, drancování přírodního bohatství a utrpení domorodých obyvatel pod koloniální nadvládou, ale také o slabostech a mnohoznačnostech velkých mužů naší krvavé historie.