Americký spisovatel David Vann: Mé roky se zbraněmi

Nikdy. Vyrostl jsem padesát mil odtamtud ve městě Ketchikan. Znám oceán, vím, jaké v něm plavou ryby, jaké stromy rostou v lese. Dovedu si představit, jak to na Sukkwanu vypadá. Ale schválně jsem tam nejel, abych nepsal něco jenom proto, že takhle je to doopravdy. Myslím, že krajina obecně je prázdný prostor, který může vyplnit jen podvědomí. Nejlíp se k tomu hodí místa, která neznám osobně, protože s nimi nemám nic spojeného. Sukkwan pro mě byl způsobem, jak se vrátit zpátky v čase k jádru mého vztahu s otcem. Chtěl jsem přes psaní porozumět jeho sebevraždě. Dostat se mu nejblíž, jak to šlo.

Prostě mi chybí. Je to přes třicet let. Následky pro mě byly děsné. Patnáct let jsem nespal, tři roky všem vykládal, že umřel na rakovinu, dvacet let žil ve fatalistickém přesvědčení, že se jednou taky zabiju. Měl jsem příšerný vztek. Nevím, jak dlouho jsem cítil vinu, že jsem nesouhlasil, když mi nabídl strávit s ním rok na Aljašce. Kdybych přijal, možná by se tam býval nezabil. To je pozadí té knížky. Napsat ji bylo jako druhá šance.

Knížka měla končit otcovou smrtí, jenže se sama zlomila a já musel pokračovat dál.

Nemyslím. Postavit se svým hrůzám přímo vždycky stojí za to. Vaše podvědomí se snaží vyléčit, scelit se. Na chvilku vás to může rozebrat, ale je to pro vaše dobro. Není se čeho bát. Čím hloub a dál se pustíte do tmy minulosti, včetně toho, jak strašně vám tenkrát bylo, tím líp na tom na konci budete.

Jiná věc je, že lidé se bojí číst tragédie, hlavně my, Američani. Myslím, že opravdu chceme věřit, že jsme dobří, ale víme, že nejsme. Chceme happy-endy, protože popíráme realitu. Pořád věříme, že jsme hrdinové druhé světové války a že naše vojska nesou demokracii do světa, ale pravda to není. Denně pácháme válečné zločiny, nejsme vždy na straně demokracie, velmi málo dobrého vzešlo z našeho vojenského angažmá. Vlastně spíš hodně zlého. Je těžké zachovat si o sobě dobré mínění, když všechna fakta ukazují na opačnou stranu. Tragédie vás přiměje odkrýt, kdo skutečně jste. Dobří, nebo zlí. My jsme ohromná kultura lži a zapření, což považuju za velmi nebezpečné.

Bez toho dobrou věc nenapíšete. Ve Státech právě vychází má kniha o školním střelci, do které jsem zamíchal vlastní deníky z dospívání. Totiž když můj otec zemřel, zdědil jsem všechny jeho zbraně. V knížce odkrývám, jak daleko jsem byl od toho stát se masovým vrahem. Měl jsem Magnum 300, to je puška na med -vědy. Dokáže zastřelit obrovské zvíře z šílené dálky. Pět set, šest set yardů. Tu pušku jsem vždycky rozebral a v bundě po částech odnášel na kopec a tam sestavil a mířil na lidi v obývácích. Viděl jsem je ve velkých detailech, všechno bylo odjištěné, stačilo stisknout a byli by mrtví. Mezi třinácti a šestnácti jsem byl na kopci pořád. Mířil na nejbližší sousedy, i na ty dál… A protože mi nestačilo jen mířit, střílel jsem na pouliční lampy. Krásně explodovaly. To byly mé tři roky se zbraněmi, má příšerná náhražka za řešení otcovy sebevraždy.

Já se vlastně neobviňuju. Chápete, otec se mi zastřelí a rodina mi dá všechny jeho zbraně. Co to je za idiotský nápad?! Otec se zastřelil pistolí Magnum 44, zřejmě nejsilnějším běžně dostupným revolverem. Udělal to, zatímco telefonoval s mou nevlastní matkou, ke které se chtěl vrátit. Jedenáct měsíců předtím její matka zastřelila svého muže a pak sebe. A on jí udělá tohle.

Byla závislá na drogách. Nejdřív na prášcích na předpis, pak na ilegálních. Dostala se z toho, je hodně nezdolná, v rodině zažila hodně úmrtí. Pro mě je neuvěřitelné, co všechno lidi vydrží. Můj život je ve srovnání s mnoha jinými na celém světě jen málo tragický. Nikdy jsem nebyl ve válce, nikdy jsem nezažil bídu, neviděl jsem, jak můj otec páchá sebevraždu na vlastní oči.

Těžko říct. Ale sebevražda v rodině znamená izolaci, stydíte se, myslíte si, že si nemáte s kým promluvit, skončíte sami. Je to společenské stigma. Přitom stud není dobrá emoce, nepomůže ničemu. Chodíme k lékaři na preventivní prohlídky fyzického zdraví, ale měli bychom chodit na preventivní prohlídky psychologické. Nemusíte být hned v depresi nebo na hraně sebevraždy, ale bylo by fajn moci si popovídat. Taková každoroční kontrola.

Spisovatel je to nejhorší, co se rodině může přihodit. Kdo by měl radost, že se rodinná ostuda prodává po miliónech. Ale přesto si myslím, že je to dobré i pro ně. Má matka mě podporovala, když jsem psal o rodině svého otce. Příští kniha je o její rodině. To už mě podporovat nebude.

Ne, dokud to nevyjde. Snažila by se mi v tom zabránit. Vlastně si myslím, že se mnou do konce života nepromluví ani slovo. Cením si knížek a psaní a jeho moci tolik, že jsem ochotný mu obětovat celou svou rodinu. To je tvrdá studená spisovatelská pravda. Všechno, co je pro mě důležité, jsou zjevení a proměna a odhalení na stránce, nic víc. Miluju lodě, byl jsem ve Francii, jsem ženatý, mám rád svou rodinu a přátele, ale ve srovnání s psaním nakonec to všechno nic neznamená. Nic. Hrozné, co? Spisovatelé nejsou fajn lidi. Nezachraňujeme ničí pocity. Je mi jedno, co si kdo pomyslí, udělám to tak jako tak. K sobě jsem ale brutální taky.

Rodina mého otce byli rybáři a lovci. Zabíjeli každý den. Ve Státech a v Británii mi vyšla esej, jmenuje se Zbraně mého otce a je o tom, jak jsem zabil své dva první jeleny. Bylo mi jedenáct let. Moc malý na to zabít něco o tolik většího. Jeleni jsou savci, jsou nám podobní, když otec střelil prvního do břicha, křičel jako člověk. Druhého jsem střelil do páteře a paralyzoval. Zůstal ležet na zemi, ale žil a díval se okolo. Pro divoké zvíře je čirá hrůza, mít těsně vedle sebe lidi a nemoci utéct. Pak ho střelili do hlavy, bylo to jako poprava. Bylo to tak drastické a rozrušující, že jsem to po tomhle prvním loveckém víkendu už nikdy nemohl zopakovat. Takže jsem vždycky střílel vedle, namířil jsem někam zhruba hlaveň, zavřel oči a všechno minul. Na lov mě bral táta, nemohl jsem odmítnout. Hned po jeho smrti jsem s tím přestal.

Mám z ní pořád strach, ale ve fikcích můžete zpracovat své démony a smrt se dá lépe snést. Vytvářejí nějaký druh útěchy a jistoty okolo těch hrozných věcí v životě. Myslím, že i čtenáři si zpracovávají démony. Knížky jsou k tomu bezpečné místo.

Už jako kluk jsem psal lovecké a rybářské příběhy, rozdával je jako vánoční dárky. V sedmé třídě jsem napsal první skicu z Legendy o sebevrahovi o rozvodu svých rodičů, čili už před otcovou sebevraždou. Jen jsem ještě nebyl schopný si psaním vydělávat nebo sehnat nakladatele. Tak jsem se stal kapitánem na plachetnici, stavěl lodě, pořád vyučuju na univerzitě, i když teď už jenom v zimním semestru. Naštěstí. Tohle peníze umějí. Koupit vám svobodu od práce, kterou jste ve skutečnosti nechtěli dělat.

Zamlada jsem byl klasický baťůžkář. Ta svoboda byla skvělá. Ztratil jsem ji s přibývajícím majetkem. A já nakupoval jako pitomec, třeba dům na Floridě. Nejhorší finanční operace, protože trh s realitami se sesypal a já už to nikdy neprodám.

Zrovna Ostrov Sukkwan vznikl hodně rychle, polovinu jsem napsal za sedmnáct dní během plavby z Kalifornie na Havaj, ale předcházelo tomu spoustu let neúspěchů. Až časem jsem zjistil, že nemůžete vyprávět příběhy přímo, že musíte jít okolo. Třeba soustředit se na krajinu. Má kniha Caribou Island se odehrává taky na ostrově, a jdu tak na dřeň, jak umím. Nikde nikdo, z lesa a z nebe a z vody je zrcadlo toho, co se odehrává uvnitř postav. Řekové na to přišli před pětadvaceti stoletími. Zdůraznit primární vztahy a vyházet to okolo. Čas, počet postav, lokace. O to silněji nasvítit jednotlivce. A tlačit a tlačit. V tom je podstata tragédie, že tlačíte, až se charaktery zlomí. A odhalí, co jsou zač, takže my taky odhalíme, co jsme zač.

Když ne, tak ten text prostě vyhodíte. Já nepřepisuju. Vždycky mi říkali, že psaní je věc revize. Pro mě ne. Ostrov Sukkwan byl vydán přesně tak, jak jsem ho napsal. Žádná scéna nebyla zkrácena nebo zeditována, nikde není zpřeházené pořadí. Když totiž něco změním, zničím souvislosti, které v tu chvíli ještě nevidím. Radši to nechte, možná to není perfektní, možná je to hrubé, ale je to z jednoho kusu. Když to přepíšu, tak to zničím. Přepisování není kreativní proces. Taky nedokážu přidávat nové scény, jako by napsaný text měl skořápku.

David Vann

Ostrov Sukkwan

Přeložil Roman Tilcer.

Argo 2011