Trvalo hodinu a půl, než ho čeští panelisté pustili ke slovu. Tvrdili sice do jednoho, že budou krátcí, jak se teď z angličtiny zlovolně zavedlo, ale místo toho mluvili, rozjímali, přemítali, zamýšleli se, uvažovali a zvažovali, připouštěli, souhlasili, oceňovali, odstiňovali, kladli si otázky, udělali po jednom souboru poznámek ještě dva další a pak se blížili k závěru, ale před ním se ohlíželi, ještě vzpomínali a shrnovali tak dlouho, až vedle mne sedící cizinec řekl už potřetí, a tentokrát velmi hlasitě: Jesus Christ a ze zadních řad se ozval pískot doprovozený potleskem. Takový výtlesk.

Trvalo to, ale publikum se nakonec dočkalo, dočkal se i on. A pak už si slovo nedal vzít. Všechny chválil, zpaměti a bez poznámek citoval a rozvíjel, až mne napadlo, že cílem panelu mohlo být přenést kus jeho aury i na ostatní, aby jeho zvěst šířili dál ve filosofově nepřítomnosti, nově s odleskem jeho autority. To by nebyl býval špatný záměr, protože většina hostem řečeného u nás čtyřsethlavé publikum nemívá.

Žižek-rétor je smyslný materialista. Břicho ulice. Žoviální, bodrý, obhroublý srandista. Vrtí se, poposedává, drbe, hrozí mnoha prsty najednou a zas se usmívá, vida účinek své řeči. Na všechno má otázku a hned si odpovídá, nejdřív, jak se sluší, a pak hned po svém, úplně opačně. Přišel, tak jak je, záclonu politické korektnosti jedním tahem strhnul i s konzolemi a teď tu stojí mezi námi, rozkročenej, rozhlíží se a začíná nás peskovat i povzbuzovat. Právo je v něm ještě neparagrafované, síla ještě nezapřažená, přišel jeden, ale je tu za všechny.

Víte, na co Stalin zapomněl, když rušil záruky buržoazních svobod shromažďování a slova?, ptá se kupříkladu a připomíná, že jejich formálnost Marx sice kritizuje správně, ale že cesta k jejich skutečnému naplňování mu nevede skrz zrušení právní vymahatelnosti, ale přes to, že je při jejím zachování třeba umožnit je uplatňovat všem. V tom je marxista. A v čem je leninista? Drží se hesla učit se, učit se, učit se.

Ta stržená záclona osvobozuje. Najednou je znovu možné všechno pojmenovávat, drze, co je drzé. Ukradený slovník omývá a bere si zpět, protože bez něj není možné obnovit tu nejradikálnější kritiku. Za předpoklad toho, co považuje za nejtěžší, tedy myslet alternativu ke kapitalismu, má právě naše společné pojmosloví, neodvozený jazyk, neboť teprve v něm vidí skrytou možnost jiného světa. Aby ho obnovil, musí se ale vyrovnat s nánosem jeho falše, šifry, do níž se proměnil obrovským a stále rostoucím nesouladem promluv a praxe komunistického hnutí. A Žižek chce být znovu komunistou. Píšu znovu, protože on chce být zas hlavně tím původním komunistou z manifestu. Minulost té praxe odbývá zlehčováním a všechny jiné alternativy jsou mu utopií. I ta pouliční hrubost je vzdálená salonní dialektice frankfurtských, hravosti městských studentských revolt, přísnosti guerill nebo upjatosti náboženských teroristů, je ale blízká zlostné přímočarosti Marxově. Tito dva se systému neštítí, nepohrdají jím ani se ho nebojí a nemají ho za silnější: žene je sebevědomí zdůvodněné nasranosti.

Je v něm o něco víc třídního siláctví, toho když nás půjdou milióny, než trpělivé demokracie. Liberální demokracii vůbec považuje za filtr, jímž nás nechávají koukat na kapitalismus, filtr, který je třeba strhnout i s konzolemi, a nastolit nikoliv místní společenstva, dobrovolnou skromnost a toleranci, to má za slabosti. Znovu vrací do debaty, a prská u toho a odpařuje se, roli revoluce a jejího násilí a znovu s týmž zdůvodněním, jak ho najdeme u Marxe, u Bucharina, u Marcuseho, u Sartra: tento systém je násilný, násilím nás poutá, a je proto možné se jedině násilím osvobodit. Zbavuje strachu, ale i nový vyvolává. Jen když už, už se chce říct: No to snad nemyslí vážně… svede vše do vtipu.

Žižek je performer. Zábavný snad až příliš, než aby nebyl z tohoto světa.