Článek
Stačí se projít po ulici a podívat se na vývěsní štíty krámů. Drogerie vedle licencovaného prodejce aut, hračkářství u čínského bistra, second hand za prodejnou bowlingových koulí. Nejde o tu nesourodost, ta je v pořádku. Ale když se podíváte na vývěsní štíty, bude to jako jíst párek s jogurtem a se švestkami. Vzájemně spolu nemluví.
Nejde jenom o Prahu. V českých a ani moravských městech se prostě na okolí nekouká. Štíty, výlohy, billboardy, fasády, všechno visí a cáká barvu jako solitér, jako by to nejradši stálo samo v poušti. Jenom v té Praze je to vidět nejvíc. Přeci jenom se ve svých lepších dnech chce tvářit jako evropská metropole.
Když přijedete do Itálie, do Francie nebo i do Německa, kupodivu tam takový eintopf není. Fasády koloniálů komunikují s barvou chodníku, s vetešnictvím naproti, s městem jako celkem. Nejsou míň originální ani míň viditelné, jenom se prostě umějí obléct jako dáma na ples a ne jako štětka do vitríny. V těchhle zemích se navíc dokážou sladit s okolím i ty štětky z vitrín.
Na rozdíl od nich my nedovedeme vnímat kontext. Televizní program je stejně hlučný v noci jako ve dne. V knihkupectvích se jeden autor za druhým snaží vyšplhat do pozice „bezpečně prodejné jméno“, ale žádná knížka nereaguje na jinou, autoři se navzájem nečtou, nehádají o důležité věci, a tak nic jako česká literatura vlastně neexistuje. Máme jen pár bezpečně prodejných českých jmen. Mimoběžníků a mimoběžek. Máme šikovné architekty, hudebníky i vědce. Zaostalý Východ z nás nedělá to, že bychom nezvládali svá povolání. Jen se prostě nedokážeme podvědomě sladit v čemkoliv důležitém. Každý si jede na vlastní triko. A tak vyhrává ten, kdo víc řve. V Praze, což dobře vědí na Moravě, řve každý.