Článek
Než knihu rozečetl, zjistil si, že jejím hlavním tématem mají být boje uvnitř křesťanské církve v pátém století po Kristu na Blízkém východě. Teď čtenář zavrtěl hlavou. Ty boje tam jsou, ale nejsou důležité, od toho máme encyklopedie a wikipedie, a ne romány.
„Kdo je to Azazel?“ zeptal se čtenář googlu, a přerušil tak víření hvězd. „Démon pouště, padlý anděl, Satan, Belzebub,“ odpověděl vyhledavač. Prý učil ženy krášlit se a muže vyrábět zbraně. A když chtěl Bohu dokázat, že i on dovede stvořit něco krásného, stvořil páva. Mojžíšův bratr Áron obětoval na Den smíření dva kozly – jednoho pro Hospodina, druhého pro Azazela. Na druhého kozla vložili Izraelité své hříchy a vyhnali ho do pouště. Čtenář měl pocit, že Azazel je víc kozlův náklad než bytost, která ho měla v poušti očekávat.
Čtenář vytáhl z knihovny Egypťana Sinuheta, byl přesvědčený, že právě Sinuhet by si s Hypou, vypravěčem a hlavním hrdinou románu Azazel, dobře rozuměl, i když je od sebe dělí skoro dva tisíce let. A jistě to věděl i autor knihy Azazel Youssef Ziedan, když svého Hypu stvořil jako egyptského lékaře, který putuje světem a zapisuje svůj život, aby si ulevil od vnitřního neklidu. K psaní Hypu ponouká právě Azazel, kterého by Sinuhet nazval jinak, ale mluvili by zřejmě o tomtéž.
Jménem Hypa se vypravěč pokřtil sám, ta přezdívka je začátek jména pohanské filosofky Hypatie, jejíž smrt měl na dosah ruky. Byl v davu zdivočelých křesťanů v Alexandrii, byl u toho, když tu ženu, matematičku a dědičku Platónova pokladu, strhli z vozu a rozsápali zaživa. Scéna Hypatiiny smrti čtenáře silně zasáhla. Hypa ji vykládá jako výsledek vření mezi křesťanstvím a doznívající helénskou tradicí, jiní autoři, jak si čtenář dohledal, si spíš myslí, že se Hypatie stala obětí sporu dvou křesťanských proudů, zápasících spolu o moc. Asi se nedozvíme, co a proč se toho dne v Alexandrii odehrálo, ale důležitá je otázka, kterou Hypovo svědectví vyvolává. Zní: Kde měli Hypatiini vrazi svého Azazela, odvrácenou stranu Boží tváře, když Hypatiino tělo táhli po dlažbě, když ho drásali ostrými hranami mušlí, když pak kusy jejího těla pálili a vzývali přitom Spasitele?
A kde byl Azazel, když Hypova otce zabila ve jménu Ježíše tlupa křesťanů rezavými noži, protože vozil ryby kněžím starého egyptského boha Chnuma s beraní hlavou? A kde byl Azazel, když proti sobě na koncilu v Efesu stáli alexandrijský biskup Cyril a konstantinopolský biskup Nestorius a s podporou Boží se navzájem obviňovali z kacířství?
Hypa byl křesťanský mnich, ale pochyboval o své víře, ptal se, jestli Bůh stvořil člověka, anebo člověk Boha, a během života se dvakrát zamiloval do ženy. Svitky, které nešťastný Hypa věnoval ženám, patří k těm nejpůsobivějším. Ale ať popisuje milostnou rozkoš v alexandrijském vinném sklepě, nebo zbožné rozjímání v mnišské cele, jeho vyprávění je pořád smyslné, živené touhou a vášní. Je tohle Azazelova práce?
Azazel je s Hypou, když Hypa popisuje pergameny svým příběhem. Podněcuje ho k pochybnostem, k odchodu z kláštera za zpěvačkou Martou. „Vynořím se, když chceš, abych ti vytvořil sen nebo rozprostřel koberec tvé představivosti nebo vzkřísil vzpomínky, které jsi pohřbil,“ šeptá Hypovi. „Já jsem ten, bez něhož se neobejdeš ty, ani nikdo jiný.“ Kdo je tedy Azazel? Hypo píše: „Zeptal jsem se Azazela, jaký je společný význam jeho mnoha jmen, a on stručně řekl: ‚Protiklad.‘“
Takže Azazel je svědomí, pochybnost, Azazel je myšlení, tvorba, řekl si čtenář. A o tom je román Youssefa Ziedana.
Čtenář na Egypťana Sinuheta položil knihu o gnostických sektách. Někteří křesťanští gnostici, které spolu s jejich evangelii smetl do zapomnění vítězný proud v křesťanské církvi, věřili, že Demiurg, biblický stvořitel světa, je zlý a drží člověka v nevědění. Had, který přiměl Adama a Evu jíst ze stromu poznání, je pro gnostiky ztělesnění Moudrosti, probuzení z mrákotného spánku, v němž lidstvo udržuje Demiurg. Ztracená evangelia gnostiků se našla ve městě Nag Hammádí, kde se narodil Hypa. My jsme gnostické svitky objevili před necelým stoletím, věděl čtenář, ale Hypa je znal, ještě než zmizely z lidské paměti, a vlastnil jejich zakázané opisy: evangelium Tomášovo i Jidášovo, evangelium Egypťanů…
Gnostici taky věřili, že člověk musí projít cestou poznání, musí překonat překážky, které na něj uchystal falešný Bůh. Na této pouti člověku pomáhá průvodkyně, ztělesnění Svaté Moudrosti. Hypa prochází Alexandrií, ovládanou krutým biskupem Cyrilem, prochází Jeruzalémem. Potom odchází do Sýrie, kde v kopcích nad městem Aleppo nachází klášter, v němž chce strávit zbytek života hledáním Boha. Ale i odtud odchází, ponoukán Azazelem. Podle gnostiků člověk na konci cesty pochopí, že celou dobu hledal sám sebe. Čtenář se nedozví, co čeká Hypu na konci jeho cesty. Bude to setkání s Martou, která odešla do Aleppa, nebo jen smrt? A kdo Hypu provází na cestě poznání? Marta, nebo Azazel? „Na odpověď jsem nečekal, protože všechny odpovědi jsou jedinou odpovědí. Jen otázek je mnoho,“ napsal Hypa.
„Azazeli?“ zkusil to čtenář ještě, s nadějí v hlase. Měl pocit, že něco slyší, ale možná to bylo jenom hučení počítače.