Pod názvem Vienne 1880–1938: L’Apocalypse joyeuse (Veselá apokalypsa) uspořádalo Centre Pompidou v Paříži v roce 1986 výstavu, kterou vyvrcholila móda středoevropské kultury v Evropě obecně a ve Francii zvláště. Tvořily se na ni dlouhé fronty i přesto, že mezi několika Klimtovými obrazy pouze opakovala nejznámější klišé o Rakousku jako „výzkumném ústavu zániku světů“. V tom samém roce Claudio Magris vydává knihu Dunaj, která se stala celosvětovým intelektuálním bestsellerem. Pak ale ke konci osmdesátých let začal zájem o střední Evropu rychle opadávat a po pádu železné opony se vytratil zcela. V „unesené (střední) Evropě“, o níž mluví Milan Kundera ve svém nejcitovanějším eseji, se krátce poté, co ji únosce propustil ze své moci, probudili k životu staří démoni – nacionalismus, rasismus, pohrdání politikou jako uměním kompromisu.

Velká móda osmdesátých let se začínala rozplývat v konfrontaci s historickou realitou.

V knize Dunaj Claudio Magris připomíná, že mezi papíry slavného ekonoma Josepha Schumpetera, byly nalezeny také náčrty románu, který se měl jmenovat Lodě v mlze: jemný a nerozhodný hrdina příběhu Henry – syn Angličanky a Tersťana neurčité národnosti – se má přestěhovat do Ameriky, aby se tam věnoval byznysu, přitahován ne ziskem, ale intelektuální komplexitou americké ekonomiky, tím propletencem matematiky a vášně, v němž rovnice se proplétají s nepředvídatelnou náhodností života.

Schumpeter se tu podobá Musilovu Muži bez vlastností, který hledá formuli schopnou usmířit duši s přesností: Vnitřní suchopár, příšerná směs přísnosti v jednotlivostech a lhostejnosti v celku, strašlivá opuštěnost člověka v poušti jednotlivostí… bezpříkladná lenost srdce, touha po penězích, bezcitnost a násilnictví, jak se jimi vyznačuje naše doba… jsou následek ztrát, jež duši působí přesnost.

Ekonomie se za poslední tři desetiletí vyvinula ve vědu podobnou astrologii: matematické formule jsou přesné, jako byly ty astrologické, ale mezi hvězdami, jejichž dráhu popisují, a lidskými záměry není žádný vztah. Za španělskou stěnou matematických formulí se oběh kapitálů a zboží zcela vymanil z pojmu užitek, který je svázán s naší situací bytostí smrtelných a potřebných v pozemském světě. V globální ekonomice „směnná hodnota míří k nekonečnu a užitná hodnota k nule“ – říkali situacionisté.

V nedávno vydané knize-závěti nazvané Zle se vede zemi britského historika Tonyho Judta najdeme kapitolu nazvanou Pomsta Rakušanů. Mluví v ní o rakouských ekonomech Hayekovi, Misesovi, Schumpeterovi, které považuje za praotce Chicago boys – intelektuální původce současné krize, kteří zahájili proces, na jehož konci stojí ekonomie bez duše, posedlá přesností, která ale nic v našem světě neměří. Umírající kontrolor měr a vah Eibenschütz z románu Falešné závaží Josepha Rotha se ve svém snu setkává s Nejvyšším kontrolorem, který přezkoumává jeho míry a závaží a s údivem říká: „Všechna jsou falešná, ale přece měří správně.“ O současné ekonomické vědě platí opak: všechny její míry jsou přesné, ale měří nesprávně.

Podle Tonyho Judta příčinou současné krize je rostoucí nerovnost, úpadek občanské angažovanosti a demokratické kontroly moci …to, co se jeví jako obhajoba ohromné a stále rostoucí sociální nerovnosti… vychází přímo z obhajoby minimální regulace, minimálního státního intervencionismu a předností soukromého sektoru, k níž tak zásadně přispěla rakouská ekonomická teorie… Na začátku bylo několik význačných intelektuálů, uprchlíků z meziválečné Evropy… a na konci cesty jsou bankovní, hypoteční a finanční skandály posledních let. Za každým cynickým bankovním manažerem a obchodníkem sedí ekonom, který jej z pozice nezpochybnitelné intelektuální autority ujišťuje, že jeho činy jsou veřejně prospěšné a že by v žádném případě neměly být podrobeny veřejnému dohledu…

Když ekonomové rakouské školy získali v americké emigraci světový vliv, pomstili se za rozpad svého soustátí přetvořením své traumatické zkušenosti s demokratickým státem v teorii, která v osmdesátých a devadesátých letech získala hegemonii v euroamerické civilizaci – to je smysl tvrzení Tonyho Judta. Středoevropský původ spojuje ekonomy rakouské školy v přesvědčení, že zvýšená role státu vede nutně k totalitarismu, zatímco trh umožňuje neustálé uzavírání kompromisů mezi menšinami a jejich stálou spolupráci – nepotřebuje masový konsensus. Společnost neexistuje a jedinci se dohodnou, to je poučení z přerývaných dějin střední Evropy. Kult trhu, boj proti všemu, co závisí na masovém konsensu, extrémní podezřívavost vůči demokratické politice vedly k podcenění role státu v ekonomické teorii a praxi – a to je příčinou současné globální krize.

Milan Kundera v roce 2007

Milan Kundera v roce 2007

FOTO: fotobanka Profimedia

Po pětadvaceti letech se naše vnímání „středoevropské kultury“ změnilo. Středoevropská zkušenost se státem neschopným získat demokratickou legitimitu získala dnes nový, varovný význam. Vystoupila na světlo odvrácená strana středoevropské skeptické modernosti – fascinace antipolitikou.

Úspěch hesla střední Evropa byl neodmyslitelně spjat s pařížským působením Milana Kundery. Ten obvinil Západ, že přijal jako legitimní rozdělení Evropy podle hranic vojenské moci, vyškrtl ze své paměti střední Evropu a zradil tak to, co je Evropě vlastní – solidaritu kulturního společenství. Východní a západní Evropa jsou zkratky, kterými si bipolární mocnosti zjednodušují dějiny, Evropa to zjednodušení přijala, a tak se sama stala periferií (bipolárního) světa. Tento důraz na vztah kultury a politiky legitimoval kritiku bipolárního světa z „nadpolitického“ hlediska a souzněl s tím, čím v osmdesátých letech Evropa chtěla být – společenstvím, v němž kultura sjednocuje různé národy. Rozpomenout se na střední Evropu, která byla (varovným i inspirujícím) předobrazem sjednocující se Evropy, je tak podmínkou jejího návratu na politickou scénu.

Tento obraz střední Evropy je kýčem, protože je na něm zamalována odvrácená strana „starého Rakouska“, jeho hluboká antidemokratičnost. Byla důsledkem sociální struktury staré monarchie, postavené na hegemonii šlechty, církve, byrokracie, armády, úzkých finančních elit; všechny tyto „pilíře říše“ chtěly nahradit deficit demokratické duše nadbytkem úřednické přesnosti, nedokonalou demokracii dokonalým právním státem. I umělci byli nakaženi nechutí k demokratickému hledání kompromisu, vnímali je jako nechutné „politikaření“. „Parlamentarismus je kasernování politické prostituce,“ napsal Karl Kraus. I výraz antipolitika ve smyslu, ve kterém jej dodnes používají kulturní elity třeba v Maďarsku nebo Česku, je kontaminován (oslabeným) bacilem středoevropské „nechuti k demokracii“.

Franz Werfel napsal, že směs národů v hranicích Rakousko-Uherska nebyla melting pot, tavicí pánví, v níž by se národy v překotném rytmu průmyslového věku přetavovaly v novou jednotnou hmotu; byla spíše humusem, do něhož národy padaly pomalu jako podzimní listí. Místo tichého dlouhého podzimu středoevropských národů přišlo v roce 1918 jejich hlučné, krátké jaro. A po něm přišli „antipolitičtí“ hrdinové.

Po první světové válce se stará monarchie rozpadla do států, které byly slepenci heterogenních periférií, v nichž se menšiny cítily smrtelně ohroženy rasově a pokrevně cizími elementy. Rozmohl se v nich pocit ohrožení sousedy, a ten vyvolal poptávku po antipolitických hrdinech – obhájcích „nadpolitické“ pospolitosti pravdy a krve. „Vyhnání bylo zakódováno do státu, vzniklého v roce 1918“ – tvrdí ještě dnes představitelé sudetských Němců. Klíčové antipolitické heslo té doby – zotročení Gemeinschaft (pokrevní pospolitosti) studeným molochem cizího kapitálu, stranického státu a kulturními cizinci – poprvé zformuloval německý sociolog Ferdinand Tönnies v knize Pospolitost a společnost z roku 1886.

Po hospodářské krizi roku 1929 se poptávka po antipolitických hrdinech stala masovou hysterií. Urodilo se jich hojně, politikou zklamaným občanům nabízeli místo politického programu boj proti politice, tomu rejdišti zkorumpovaných a korumpujících židovských finančníků, politiků a levicových intelektuálů.

Na začátku globalizace, kdy role národního státu oslabila, byli rakouští ekonomové, kteří chtěli nahradit politiku trhem, také antipolitickými hrdiny svého druhu. Prodávali iluzi, podle níž trhy nepotřebují stát, jejich neomezené fungování samo přináší spravedlnost a svobodu.

Podle Milana Kundery vznikla moderní Evropa z ducha románu, který je „objevem životní prózy“. Romanopisec přepisuje do prózy životy, které jsme si my přepsali do veršů, aby byly snesitelnější. Je to výraz střízlivého pohledu na lidský svět, který vnesla do dějin buržoazie, jak píše Marx v Komunistickém manifestu. Nejsilnější stránkou marxismu byla právě tato vůle přepsat do prózy bídu oblečenou do zveršovaných náboženských a moralistických žvástů. Román a kapitalismus jsou stejně krutí, přinutily masy v průmyslových městech odhodit do smetí pozlátka svých zveršovaných životů a své „životní postavení a vzájemné vztahy“ přepsat do prózy.

Próza osvobozuje, lyrismus zotročuje. Kategorie evropské metafyziky – pravá realita, poslední soudy, definitivní rovnováha mezi tresty a odměnami, pravá identita, jednota bojovníků za pravdu, dokonalé trhy – jsou zdrojem lyrických kýčů. V románu Ignorance Milan Kundera rozvrací další z velkých zdrojů kýče – ideu „návratu k původnímu“. Nikam se nelze vrátit, nemáme žádný původní domov, nic nelze obnovit. Modernost je především solidaritou se životem vysvlečeným ze zveršovaného převleku, s prózou života. Antilyrická konverze se ve dvacátém století odehrává podle Kundery v románu středoevropském, v něm jsou odhaleny nové síly dějin, jako je byrokracie, masy, přesnost bez duše a banalizující moc tisku.

Pojetí střední Evropy jako místa antilyrické konverze ve dvacátém století, kde nový typ románu (kafkovský, haškovský, rothovský, brochovský, musilovský, kunderovský…) přepisuje životy zveršované do epických forem zpět do prozaických frašek, má ale svou odvrácenou stranu – hluboké neporozumění masové demokratické společnosti. Jeho jádrem je hrůza, kterou pociťují středoevropští intelektuálové před důsledky masové komunikace, před zjednodušujícím jazykem médií, především tisku, před klišé a frázemi, které ovládly veřejný prostor. „Právě to zlo, které křesťanství nestačilo zkrotit, podařilo se vybičovat tiskařské černi,“ napsal Karl Kraus.

V italské kultuře získal zvláštní místo filosof Carlo Michelstaedter. Narodil se v starorakouském městě Görz, po roce 1918 italské Gorizii, kde také spáchal v roce 1910 sebevraždu po dokončení doktorské práce nazvané Rétorika a přesvědčení. Jeho dílo je extrémním příkladem rakouské podrážděné nesnášenlivosti vůči institucionalizovaným formám komunikace, kterou označím výrazem l’insofferenza della koinonia. Je to hysterická obrana „aury řeči“, kterou formy vyjadřování nevědoucích mas rozkládají. Jde tu o jakousi „rakouskou neurózu“, o přivlastnění řeči intelektuály, kteří vedou nemilosrdný boj proti žurnalismu a masovému sdělování vůbec. Proč masy nemlčí, když nemají co říci?

„Žiji s řečí v manželství, v něm počínám myšlenky, a jen kdo je v takovém legitimním vztahu k řeči, má právo mluvit,“ – napsal Karl Kraus. Novináři zacházejí s řečí jako s prostitutkou. Demokracie se ale neobejde bez úcty ke koinonia, k masové komunikaci, v níž se centrum rozptyluje do periférií, stává se pokleslým kulturním statkem, všem srozumitelným klišé.

Demokracie se neobejde bez úcty k masové komunikaci, v níž se centrum rozptyluje do periférií, stává se pokleslým kulturním statkem, všem srozumitelným klišé.

Dílo Carla Michelstaedtera je extrémním příkladem obrany aury řeči: K životu stačí říkat stolek, židle, náměstí, nebe, kopec… Ale co o tom lidé vědí? ...když chtějí říci, co to je, figura se rozplývá ve zprávách, dojmech, sympatie přitahuje, odpuzuje… Tak to dělá člověk ve společnosti: dohodnutý znak člověk najde v předpřipravené klávesnici jako tón na pianě. …hraje fráze předepsané druhými… Masy, koinonia, redukují na chvíli každodennosti věčný život slov…

Ve střední Evropě scénu ovládal hieratický vztah k jazyku, který absolutizoval rozdíl mezi Geist a Presse, mezi myšlenkou (jedince) a názorem (mas). Žurnalismus řeč znesvěcuje. „Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě,“ – zní jeden z typických aforismů Karla Krause. Obdobou absolutizace rozdílu mezi Duchem a Tiskem je heslo Kultura proti Civilizaci – velká mystifikace v první světové válce. Německo a Rakousko vystupovaly jako obhájci Kultur, zatímco Francie, Británie a hlavně USA bojovaly v jejich očích jen za další expanzi Zivilisation – techniky, obchodu, masové komunikace. Karl Kraus přejímá tuto dichotomii: „Kultura je tichá dohoda o tom, že životní prostředky ustoupí životnímu cíli; civilizace je podřízenost životního cíle životním prostředkům.“

V proslulém Dopise lordu Chandosovi Hofmannsthal popisuje své zhnusení slovy, která „kdekdo používá bez rozmyšlení... Kolem mne plynula jednotlivá slova... jsou to víry, do nichž hledět mi působí závrať, které se bez ustání točí a skrze něž se vchází do prázdna.“ Tento zoufalý vztah k řeči středoevropských (a německých) nesmiřitelných odpůrců masové průmyslové společnosti vedl mnohé z nich k tomu, že přivítali první světovou válku jako velkou obnovitelku aury řeči, která znovu vrátí plamen do vyhaslých slov jako hrdinství, ctnost, charakter, oběť... Válka rozbíjí koinonia, vrací řeči auru, protože jedinec musí vzdorovat strachu ze smrti. Frontová zkušenost obstát tváří v tvář smrti vyvrací jazyk každodenních podvůdků (výraz je také Hitlerův) a obnovuje věčný smysl slov. Tato chvála války je extrémním výrazem nostalgie po auře řeči, kterou masová kultura zničila tím, že ji vymanila z nadvlády duchovních elit. Fráze se ale zmocňuje i války, v tom jsou hluboce spřízněni Poslední dnové lidstva Karla Krause a Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška.

Absolutizace rozdílu mezi kulturou vyšší a nižší, hysterický odpor vůči masové vulgátě, neporozumění masové kultuře jako podmínce integrace mas do národního státu oslabily středoevropskou demokracii. Je to choroba, kterou trpí i čeští intelektuálové.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Demokracii ve střední Evropě stále ohrožují tři staří démoni, které odsud žádná změna nevyhnala, jen převlékla do nových kostýmů. Ti démoni mají různá jména, označím jen nostalgie, které je probouzejí k stále novému životu.

Zaprvé stále se vracející nostalgie po antipolitických hrdinech, schopných nahradit politiku racionálních kompromisů mezi rozpornými zájmy, antipolitikou či „nadpolitikou“, která kompromis nezná, protože se odvolává na „vyšší hodnoty“; stranický politik má být svržen – většinou pod heslem boje proti korupci – hrdinou, který slibuje napravit zkorumpovanou politiku tím, že ji podrobí nezkažené antipolitice – morálce, hodnotám, lidu, zákonům trhu.

Zadruhé nostalgie po uzavřené národní pospolitosti sobě si navzájem (národně, kulturně, rasově) podobných, která by nahradila otevřené a rozporné občanské společenství „sobě si nepodobných“.

Zatřetí nostalgie po čisté a výlučné vyšší kultuře, ovládané vkusem elit, která by nahradila pomíchanou, slučující a vkus elit urážející masovou kulturu.

Nostalgie, které přivolávají démony, jsou nejnebezpečnějším dědictvím střední Evropy.