Vedle naší rodinné hrobky totiž stával mohutný listnatý strom a každý rok svým podzimním zbarvením matčina slova potvrzoval. Když píšu, že tam strom stával, mohlo by se zdát, že tam již nestojí. Stojí, jen není už tak mohutný. Vlastně tam trčí torzo. Jak se to mohlo stát?

No, jak už to tak většinou chodí, náhodou. A to nešťastnou. Může za to můj starší bratr, nejdisciplinovanější z nás pěti sourozenců. Na rozdíl od nás, zbylých a podstatně problematičtějších dětí našich rodičů, chodí na hřbitov pravidelně a udělá to, co my obvykle nestíháme. Uklidí hrob, přinese květiny, zapálí svíčky a sdělí rodičům, co je nového. Tak tomu bylo i letos, jen s malou výjimkou. V závěru návštěvy hřbitova mu totiž muselo asistovat i několik hasičů. Proč?

Měl pech, jak se říká. Když totiž bratr zapaloval u hrobu rodičů svíčky, podařilo se mu odhodit zápalku tak nešťastně, že podpálil půlku hřbitova. Tedy, abych nepřeháněla, vzplál kontejner plný suchých věnců, který stál opodál, a z něj se oheň přenesl na strom, tyčící se nad naší rodinnou hrobkou. A v té chvíli nabraly události rychlý spád. Bratr, vyděšen šířícím se ohněm, běžel na správu hřbitova, kde jednak oznámil, že hoří – všimněte si, že neřekl: já jsem zapálil hřbitov –, a pak se dožadoval kbelíku, do kterého by mohl nabrat vodu a začít hasit. Úřednice vůbec nepochopila, oč jde, a nabídla mu konvičku na zalévání – opět si všimněte: bratr vzbuzuje důvěru, úřednice sice nepochopila tíhu situace, nicméně žádné podezření vůči mému bratrovi nepojala a dál se věnovala své bohulibé úřednické činnosti. Bratr tedy vzal situaci pevně do svých rukou a přivolal hasiče.

Od této chvíle se situace začala vyvíjet, tak nám to alespoň bylo vylíčeno, jako v němém filmu. Bratr běžel zpět ke hrobu a čekání na hasiče se snažil zkrátit tím, že se zbytky květin pokoušel uhasit túje, které už taky začaly olizovat plameny. Ve chvíli, kdy již propadal panice, ozvalo se houkání hasičské sirény a na brněnský Ústřední hřbitov dorazilo obrovské hasičské auto. Zapojte fantazii, milý čtenáři a představte si, jak se hasičský vůz prodírá mezi úzkými hřbitovními uličkami, aby nakonec dorazil přesně na místo problému, tedy tam, odkud se valí dým.

Auto zastavuje a vyskakují z něj chrabří a ohněm ošlehaní hasiči. Pohledem kontrolují stav požáru a snad jen jemně zdvižené obočí by mohlo naznačovat, že tentokrát půjde vlastně o prkotinu. A možná ono jemně zdvižené obočí zapříčiněné podceněním situace mělo za následek drobnou nepozornost. Chrabří hasiči se chopili hadic a začali je spojovat. Ale ejhle, některý z nich udělal chybu a hadici přišrouboval, jak se říká, přes závit. Tento akt, který hasiči povinně trénují a ve kterém jsou skutečně nepřekonatelní, se stal onou malou osudovou chybičkou. Několik sekund poté, co jeden z nich vykřikl „Pouštím!“ a pustil do hadice vodu, se tato rozpojila, jednoho praštila a zbytek mužů polila. Vzduchem začaly létat vázy a květináče, které voda tlakem odmrštila. Ušetřen nebyl nikdo, ani můj bratr. Netrefil ho květináč, ale voda ho notně smáčela.

Iva Klestilová

Iva Klestilová

FOTO: Archív, Právo

Pokud se do této doby situace vyvíjela jako v němém filmu, pak v této chvíli skončil, protože podzimním vzduchem začala létat slova. Abyly to patřičně peprné výrazy, kterými se mokří hasiči častovali, když se snažili zjistit, co se stalo a kdo je za osudovou chybu odpovědný. Jak jistě chápete, ony „peprné výrazy“ citovat nelze. Nicméně na hádky nebyl čas, před hasiči byla práce, oheň nebyl uhašen, ačkoliv vody bylo všude plno. Zastavili tedy vodu, chybu napravili, hadice spojili a strom, který už pozvolna dohoříval, notně pokropili. Požár byl slavnostně uhašen, hřbitov zachráněn. Hasiči se začali usmívat, pocit dobře vykonané práce vždycky vyvolá úsměv, svinovali hadice a jemně nadávali na toho mameluka, který hřbitov zapálil. Opět si povšimněte – vůbec je nenapadlo, že tento stojí před nimi. Takovou důvěru vzbuzuje můj bratr.

Když nám svou příhodu při rodinném setkání vyprávěl, řvali jsme smíchy. Kdo může říct, že naprosto nevinně zapálil hřbitov a ještě byl svědkem tak úžasného zásahu? A pak, kdo z takové situace vybruslí bez sebemenší morální úhony? Jen ten, kdo vzbuzuje důvěru. Ano, vzbuzovat důvěru, to je pro život velká devíza. O tom my, věční rebelové a průseráři, víme své.