Nemáte obrazovou představivost, odmítáte psychologické motivace, co tedy považujete při psaní za nejdůležitější?

I když nemám před očima obrazy svých scén a tváře svých figur, mám naprosto přesnou představu o rytmu své hry a zvuku slov. V mém pojetí je jazyk naprostým centrem všeho dění, a tím vlastně dávám režisérovi svobodu a volnost při interpretaci. Z jistého pohledu by se dalo říct, že svým přístupem se pokouším znemožňovat samo inscenování.

I když to třeba zní absurdně, není to nijak samoúčelné. Chci, aby režisér při práci nad mým textem musel vyvíjet a hledat své vlastní vyjadřovací prostředky. Chci režiséry znejisťovat, ne jim sloužit. Nemá to být tak, aby režisér nebo herci dopředu říkali: To je skvělá scéna! My víme, jak ji zahrát.

Divadlo je prostorem pro jazyk, čím více jazyk žije svým vlastním životem, čím nahuštěnější a koncentrovanější je, o to větší je prostor pro fantazii, kterou řeč uvolňuje. Ty takzvané realistické dialogy patří do televize, aby před ní lidi v křeslech mohli v klidu usnout.

Samozřejmě bude každý text, stejně jako každá inscenace, odrážet a zrcadlit postoj autora a režiséra a určitý pohled na svět. Ale mluvíme o umění, ne o politické agitaci nebo eseji. Neexistuje bohužel žádná legitimita umění kromě osobní potřeby a nezbytnosti dělat to, o čem si člověk myslí, že musí. Z nadbytku energie, někdy z nedostatku. Z přespříliš deprese a strachu, které se jinak vyjádřit nedají. Z pozice na okraji, a přesto jakési vůle být při tom. Z vůle po destrukci a novém vytváření, která je někdy jen pouhou touhou po životě. Z radosti ze zdaru. Z hledání momentů, jež chtějí být dokonalé a ve své prchavosti se stávají erotickými. Ze špatně vedené touhy. Z touhy po změně a nevědomí kudy a kam.

Toto všechno ve snad marné naději, že jsou lidé, co to všechno rozpoznají a jimž to poznání způsobí bolest a obšťastní je. Za existenci umění platí ti, kdo ho vytvářejí. Za jeho neexistenci bychom ale zaplatili všichni.