Hlavní obsah

Radka Denemarková: Evropa je tu, nehýbe se

Právo, Radka Denemarková, SALON

Několik poznámek ke dnům Panevropské unie v Andechsu

Článek

Žiju v Evropě. Evropa je zvláštní prostor. Napínavý a bizarní. V Austrálii člověk ujede tisíce kilometrů a nic se nemění. V Evropě několik stovek, v některých regionech dokonce několik desítek kilometrů a všechno je jinak. Jazyk, architektura, obsah talíře a především mentalita. A mentalita je spojitá nádoba pojmů devatenáctého století, jako je národ a vlastenectví.

Loňský podzim během diskuse o evropské literatuře v New Yorku (pro Američany obecně je Evropa malým prostorem, nutně jednotným) vzbudila největší vášně poznámka francouzského autora: Evropa rovná se Francie. Vášně ta poznámka vzbudila mezi diskutujícími, nikoliv v publiku, které se v půtkách Francouze, Němky, Češky, Španěla a Italky trochu ztrácelo a zároveň bylo myšlenkovými turbulencemi nadšené.

Přirovnávání Evropské unie k USA pokulhává, chybí nám společný jazyk a s jazykem spojené kulturní zázemí a myšlení. Zmizely nám sice celnice, ale hranice se hlásí sama od sebe: mentalita i rozdílná minulost se otiskly do krajiny a do chování a obličejů lidí. Třeba železná opona stále existuje. V myslích řady Evropanů jsou ukotvena spojení jako progresivní, bohatý Západ a chudý Východ. A roli tu hrají i lidské slabosti, sympatie a antipatie (Gerhard Schröder nesnášel Francouze a sedláky, nejvíc tedy asi francouzské sedláky; vyjmenovávat, koho a co nesnáší Václav Klaus, by bylo zbytečné a nekonečné).

Řecko nám obnažilo problémy Evropské unie a Evropy na dřeň. Už se tolik nelže. Politiky k tomu donutila ekonomika. Ekonomika a trh určují směr zásadních rozhodnutí, jim se přinášejí oběti, nikoliv otázkám lidských práv, například. Víme tedy, kdo globalizované společnosti vládne, a víme, která slova dnes podvádějí sama sebe: demokracie, svoboda, rovnost před zákonem, stejná práva pro všechny, solidarita a suverenita.

Co se to děje?

Foto: Petr Hloušek, Právo

Radka Denemarková

Zase je podzim. Tentokrát jedu do Německa, k nádhernému bavorskému klášteru Andechs, jehož pivovar vyrábí sedm druhů piva a kde se koná setkání členů Panevropské unie, založené v roce 1922, zakázané nacisty a obnovené po druhé světové válce. Až do své smrti v roce 2011 byl jejím mezinárodním čestným předsedou Otto von Habsburg, mezi členy patřili Franz Werfel, Albert Einstein, Konrad Adenauer, Charles de Gaulle.

Už po celou sobotu probíhaly debaty o možné podobě Evropy, v neděli jsem se sama zúčastnila intenzivní diskuse na téma Evropa – dům bez střechy, nebo střecha bez domu?. Vděčná metafora. Pracovali s ní všichni, sledovala jsem putování té věty. Podnikatele reprezentovali princ Wolfgang von Bayern a Bernard Antony, světoznámý výrobce sýrů z Alsaska, což je region, kde se na malé ploše řeší problémy spolužití (Němců a Francouzů) odjakživa. Arcibiskup Jean-Claude Périsset chtěl dům renovovat na základě křesťanství. Jenomže co se stane, když bude přijato muslimské Turecko? Politiky zastupoval evropský poslanec za jižní Tyrolsko Herbert Dorfmann, média Georg Paul Hefty, politolog a redaktor Frankfurter Allgemeine Zeitung. Za co a za koho jsem tam byla já? Za literaturu. Za člověka. Za jiný pohled. Vytahovala jsem kostlivce ze skříně jednotlivých zemí.

Evropa panikaří zbytečně, krize, která nastala, není krize Evropské unie, ale krize jedné země, prohlásil Hefty. To on v devadesátých letech jako první připustil možnost, že by kancléřem mohla být žena a poprvé použil slovo Bundeskanzlerin (které se stalo slovem roku). A kancléřka Angela Merkelová nyní poprvé vyslala do světa myšlenku, že stát může být z Unie „vyloučen“, konkrétně zadlužené Řecko. Spustila lavinu. Definitivně tím nadhodila možnost, že kterýkoliv stát může být vyloučen a kterýkoliv stát může vystoupit, pokud je například hospodářsky silný a nechce „dotovat“ země slabé. Připomíná to vlak, který projíždí krajinou a cestující vystupují a nastupují podle toho, nakolik je vlak pohodlný a rychlý. Ale Evropa je tu, krajina a země a lidé. Nehýbe se.

Někdy panuje rozčarování, že se mladí nezajímají o Evropskou unii, považují ji za spolek vzniklý na základě hospodářských potřeb. Nepřemýšlejí o tom, jsou Evropany. Studují a cestují a přátelí se napříč zeměmi a kontinenty. Nejde přece o jednotu, ale o společný zájem! V tom se Panevropská unie ze svých zásad nevychyluje, stále jí jde o sjednocení na demokratických a přátelských základech, o duchovní dimenzi, o konzervativní hodnoty. Nutno přiznat, že se nebojí kontroverzních názorů, a v diskusi se přítomní poslouchali a navzájem na sebe reagovali.

Cestou domů (ale vždyť doma jsem byla, v Evropě) jsem se odchýlila k obecným tématům. Po staletí jsou to mužské hry, politické hry o moc, které určovaly tvář světa. Možná se doba mění. Ale i tak zůstává jediná cesta, prastará a nejtěžší: respekt a snaha chápat a vnímat druhého. Hranice totiž nakonec existuje jen jednoho druhu: mezi jednotlivými lidmi navzájem.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám