Zjednodušeně řečeno se jedni rozplývají nad demontováním každodennosti a všednosti a mluví o zachycení odvrácené strany dětství, zatímco druzí postrádají jakýkoliv zásadnější přesah. Mám nejasný pocit, že nejvěrnějšími zastánkyněmi soukupovského psaní bývají holky z fildy. Jsou totiž schopné trpělivě stavět barikády kolem literárních významů jednotlivých rodinných nehod a donekonečna obhajovat dosah autorského rozhodnutí informovat čtenáře o jídelníčku hlavních postav. Plivnout do dlaní a bojovně ubalit cigaretu si pak mohou i po přečtení nového románu Petry Soukupové Marta v roce vetřelce (Host 2011). Možná ještě nadšeněji než u jejích přechozích knih – ústřední postavou je tady totiž taky taková holka z fildy.

Marta si vede pravidelné deníkové záznamy a nechává nás nahlédnout do jednoho roku svého života. Dívka se zrovna dostala na univerzitu, na brigádě se seznámila s třicátníkem Robertem a jejich vztah vydrží i proměnu léta v podzim. Marta tráví v přítelově přítomnosti hodně času, stěžuje si mu na školu (bohemistika není zdaleka tak zajímavá, jak si představovala – mimochodem stejný obor studovala a nedokončila také Soukupová), na rodiče (prudí) i nové spolužáky (holky se blbě oblíkaj, kluků je málo a vypadaj hrozně). Důvěra, kterou vkládá do nového muže a jíž se zaštiťuje před vnější nepřízní, se však roztříští o Robertův zatajovaný paralelní život. Odmávnout nevyvedený vztah není pro Martu snadné, protože si z něj kromě ztráty iluzí odnáší v břiše i jednoho zvolna rostoucího vetřelce.

Zpočátku v Martě převažuje odhodlání popasovat se s celou situací co nejlépe. Když však její vetřelec nešťastnou náhodou odletí zpět na planetu, někam daleko pryč od Země, propadá se postupně do sebe, jako by v ní po zmizelém návštěvníkovi zbyla jen hladová černá díra.

Soukupová přesvědčivě vylíčila dívčino zabředávání do deprese, přičemž se zcela obešla bez velkolepých slov a ulepeného patlání v hrdinčiných citečkách a vystačila si jen s popisy Martiných dnů. Postup je to svébytný a hlavně funkční. Nejen zvídavé holky z fildy tak dychtivě a snadno dolistují až k poslednímu deníkovému záznamu a dokonce se ani nediví, že neposkytne dějové rozhřešení, že je jen dalším dnem v řadě.

Oceněná autorka Petra Soukupová

Petra Soukupová

FOTO: Petr Horník, Právo

Tato povrchová metoda se však může stát zároveň i pastí. Co fungovalo coby dětské chápání světa v předchozích knihách Soukupové, se může v podání takřka dospělé dívky zdát chápáním neúplným.

Záleží na čtenářské vstřícnosti. Já jí to zblajzla. Soukupová totiž dokáže do jedné věty sevřít lidskou mizérii, která by jiným autorům vystačila coby hutný materiál na celý odstavec. Své postavy nepřikrášluje – jsou náladové, myslí hlavně na sebe, často jim chybí odstup. A my s nimi škodolibě identifikujeme osoby ze svého okolí. Občas taky sami sebe, to ale jen potichu a tajně. Ačkoli z hodnocení typu pravdivý dostávám pravidelně kopřivku potlačeného sarkasmu, často se mi při četbě nutilo na mozek.

A tak přestože Marta nevychází ze srovnání s jinými slavnými fiktivními deníky nijak objevně, dospívání Adriana Molea bylo bezpochyby ironičtější a kousavější ve svých reflexích doby, zápisky Zeldy Fitzgeraldové zase naléhavější, budu za Soukupovou v kavárenských debatách stát. My, holky z fildy, spolu totiž musíme držet.