Literární čtení u nás začínají pomalu, jistě a konečně zapouštět kořeny. Ale chce to odvahu. Odvahu pozvat třeba do Stromovky v ještě letním počasí tři německé, jednoho rakouského a tři české autory, aby četli lidem k usrkávání piva a jízdě na kolečkových bruslích. Aby zaujali a aby se literatura dostala pod kůži i sportovcům a jiným lidem obývajícím nedělní pražský park.

Děti si staví na improvizovaném pískovišti pod lavičkami, u kterých sedí a potí se dospělí, své tunely a počet kojících matek značně převyšuje počet literátů, které sem pozval Pražský literární dům autorů německého jazyka. Lidé stojí frontu na grilované lahůdky v restauraci Šlechtovka, skejty a onlajny vydávají na asfaltu svištivé zvuky. Na trávě jsou vytažené sedací pytle značky Wegett a na nich vegetí rodiče a jejich štěstím hýkající ratolesti.  Půllitry vydávají cinkavé zvuky. A do toho renomovaná německá autorka Nina Bussman čte německy svůj text o tajemném vztahu učitele a žáka a pronáší věty typu: „U země přikrčené rozetky trávy, bledé řeřichy a pelyněk se zpeřenými listy, stonky plstnaté.“ Někdo opravdu poslouchá, někdo se opaluje, někdo zírá a pak okřikne dítě. A pak vzduch začíná chladnout a bledé řeřichy a stonky plstnaté s houstnoucí tmou začínají přitahovat soustředění.

Letošní ročník česko-německého festivalu Literatura v parku byl pionýrský, pilotní a úplně první. Přestože autoři občas na svém pódiu působili jako poslanci nějaké literární strany, která si teprve musí vydobýt hlasy svých voličů, bylo to fascinující. Ladilo to totiž s… ehm… duchem doby. Ta je nacpaná možnostmi, jak trávit neděli. A když můžete spojit všechno dohromady – park, brusle, kojení, pití piva a literaturu, třeba vám právě ta literatura přijde nejexotičtější. A tím pádem taky nejlákavější.