Nebudou čtenáři, kteří si knihu koupí pro její název, zklamáni, že uvnitř najdou „jen“ brilantně podaný obraz české společnosti od devadesátých let po dnešek v mozaice portrétů dívek a žen? A neminou knihu pro její název ti, co by si právě tohle chtěli přečíst? Samozřejmě tuším, že za barnumským titulem stojí autorova snaha konečně „prokopnout buben“. Vždyť ani jeho loňský opus magnum Zabrisky, ta druhá spermie, který považuji za jeden z nejlepších románů české literatury posledních let, se na přední příčky prodejnosti ani zájmu veřejnosti nedostal.

Na druhou stranu: Vaněk, řemeslně minimálně stejně zručný jako třeba Michal Viewegh, může ze své situace vytěžit něco navíc. A sice zkušenost neúspěchu. Což je vždy cenná devíza. Alespoň v literatuře. Tam, kde Viewegh píše „nemám ceny, ale mám volvo“, se Vaněk může jen ušklíbnout a zprostředkovat pohled outsidera. A právě tenhle pohled zdola se výborně hodí na glosování dvou uplynulých dekád, které tvůrce Sexpopu rafinovaně nahlíží přes holky.

Znám jednu ženu / na tričku má Havla / ty její prsa / mu roztahují oči // vidím všude zlaté skvrny / oslepily mě / je léto devadesát. Tímto mottem otevírá vypravěč album milenek, manželek, dcer, maminek, učitelek, servírek či lampasaček, jejichž osudy opisují křivku nálad české společnosti od víry ve změnu k totální deziluzi. Je to taková Prima sezóna posunutá z okupace do privatizace či notně zhrublé Blues pro bláznivou holku, zahrané Rolling Stones při prvním pražském koncertu, během něhož vypravěč přišel o panictví.

Obvyklé ostré tempo, timing vtipů či svištivé dialogy tentokrát doplňují i přesahy k poezii. A také vyzrálost. Tyhle holky v červeným paletu, tyhle holky v červených střevíčkách, čekají na svůj čas. A teprve pak něco řeknou a začnou mít navrch. Takhle nepíše žádný zelenáč, ale životem otřískaný chlapík, který jde vlastní cestou. A u Vaňka to platí i jaksi mimoliterárně.

Autor totiž už nějakou dobu bojkotuje knižní trh, požírající autorům většinu zisku, a své knihy si vydává a distribuuje sám. I Sexpop můžete získat jen na jeho webu či možná v nějaké Vaňkově spřátelené masně, zastavárně či vietnamské večerce. V knihkupectví ale určitě ne. Když si nebudu moc vyskakovat, nepraštím se hlavou o strop. Mně to přijde málo, píše muž, co kráčí svou cestou, ovšem s vaňkovským dodatkem – cestou, kterou mu žena předtím ukáže.

Směju se, mrazí mě a Sexpop beru na milost. Stane-li se ten název branou ke čtenářům, pak je to název dobrý.

Bohuslav Vaněk-Úvalský
Sexpop
Krásné nakladatelství

FOTO: Archív Krásné nakladatelství