Začněme od Adama, lépe řečeno od Evžena.

Nejdůležitější bylo dát dohromady partu, která se mnou Evžena udělá. S Janem Krausem jsme se znali z gymnázia, s Jirkou Bartoškou jsem se seznámil ve vlaku z Brna, ostatní jsem sbíral po divadlech. Všichni to pak dělali prakticky zadarmo, Krause jsme třeba za odměnu přestěhovali.

Natáčeli jste tři roky. Nebylo těžké ten film udržet pohromadě? Zdá se mi, že je trochu rozpadlý.

Máte pravdu, je. Když jsme skončili hrubý střih, pozval jsem si Jiřího Hubače. Čekal jsem, že mi poradí co dotočit a co přeházet, abychom tu rozpadlost trochu zahladili. Po projekci se rozsvítila světla a pan Hubač říká: „Pane kolego, já viděl hodně filmů, a když film začne, skoro vždycky poznám, jak dopadne. U vašeho jsem ale absolutně netušil, jak skončí. Nechal bych ho tak, Shakespeare už z toho stejně nebude.“

Ještě horký film jsem pak vzal z laboratoře a udělal promítání na FAMU, zrovna na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, uvedl ho vážený profesor A. M. Brousil. A Evžen vyvolal obrovský ohlas. Mám dokonce zvukový záznam, který je jak z italské opery – uprostřed filmu lidi vstávali a tleskali.

Jenže následoval neformální soud. Vedl ho režisér Jiří Sequens. V podstatě všem vysvětlil, že to není film angažovaný, ale že si na angažovanost jen hraje a v tom je nebezpečný. Postava Jirky Bartošky že je disident, který jde radši na hřbitov kopat hroby, než aby se zapojil do chodu socialistické společnosti. A nelíbil se mu ani závěrečný obraz, kdy kamera stoupá nad hřbitov. Prý je to hotová reklama na Lufthansu a pobídka k emigraci. Nikdo se nás nezastal, všichni se báli vyhazovu. Film šel do trezoru a my s Krausem jsme místo filmování chodili hrát jen tenis. Potom mě ale tenis přestal bavit a já odjel do Ameriky.

Jak jste tam začínal?

Bylo to složité, protože jsem s sebou film samozřejmě nevzal, na Barrandově Američanům dokonce tvrdili, že žádný takový snímek vůbec neexistuje a že mi ho tedy ani nemůžou poslat. Neměl jsem pas, takže i když mi nabídli práci v Austrálii, nemohl jsem tam jet. Nezbylo než rozvážet pizzu. Proto dneska nemusím dělat obhlídky v New Yorku, mám ho proježděný na kole.

Taky jsem se přihlašoval do různých filmařských soutěží pro mladé. Byl jsem pravidelně nejstarší a hrozně se za to styděl. Nikdy jsem nevyhrál, ale jednou mi zavolali, jestli bych nechtěl dělat videoklipy, což mě v té době vůbec nezajímalo. Potřebovali kameramana pro klip s Belindou Carlisle. Pozvali si mě a zeptali se, kdy jsem kameru držel naposledy v ruce. A já, že před šesti lety. Večer mi zavolali, že si raději našli někoho jiného. Tam bylo to mé životní rozcestí. Neposlal jsem je někam, řekl jsem, že je to škoda, protože mám spoustu nápadu. A oni: „Nápady!? Jaké nápady? Přijďte zítra!“

Nakonec jsem dělal druhou kameru, vůbec jsem ji ale neuměl ovládat. Za tři dny se promítaly denní práce. První kameraman měl precizní obrázky a já si říkal, že to bude hrozný průšvih. Pustili ty moje věci – celé poškrábané, nepovedené. Ale oni všichni vzdychali, jak je to úžasný. Říkal jsem si, že mě bůh asi miluje. Pak už to šlo ráz na ráz. Ale to už je jiný příběh.

Jan Kraus o Evženovi

Evžen byl částečně důsledkem našeho podlehnutí oblíbenému socialistickému proklamativnímu výkřiku: Od slov k činům! Všichni jsme pořád nadávali na poměry, na kulturu obzvlášť. S Petrem Nýdrlem a Martinem Vadasem jsme ale postupně dospěli k odbojnému přesvědčení, že nadávat nemá cenu, že se musí také zkusit něco dělat. Tak začalo pozoruhodné, několikaleté martyrium – natáčení filmu Evžen mezi námi.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dodnes jsem hrdý, že jsme ho nakonec šťastně dokončili. Také proto, že FAMU nás tiše podporovala, například při shánění materiálu a techniky. Po dokončení ale došlo na další socialistický slogan, že každý čin bude spravedlivě potrestán. V kavárně Belvedere se s námi sešel Elmar Klos, který film pochválil a precizně předpověděl budoucnost: Problémy nepřijdou od komunistů samotných, ale od režisérských veličin doby. „Oni se o vás postarají.“ Nepletl se. Jedním z hlavních bojovníků proti filmu se stal Jiří Sequens, který hovořil o neobyčejně rafinovaném nebezpečí, umně ve filmu skrytém. Film tak zahučel do trezoru, Nýdrle do Ameriky a já pokračoval ve ztvárňování pohraničníků.

Až v roce 1990 film vylezl, jako desetiletý, na světlo Boží. Od té doby, děláme každých třicet let slavnostní premiéru.

Snad je Evžen svým způsobem kronikou své doby, už proto že všechny ty „nádherné“ songy jsou autentické popěvky těch prokletých časů. Většina postav je hraná neherci, hrají nejen sebe samotné, ale i podstatu vlastního příběhu. A konformismus, jako cesta za úspěchem, který se dá přepočítat na peníze a metály – má snad co říct i v kapitalismu (málem jsem napsal demokratickém, než jsem se probral).

A s dovolením ani bych nepřehlížel naši vůli raději než nadávat, zkusit něco udělat. Vidíte, že se to jasně vyplatí. Kdo nic nedělá, nemá každých třicet let co slavit.

Jan Kraus