Článek
Stačilo vzít průsvitnou červenou celofánovou fólii, o níž nikdo netušil, k jakému sloužila původně účelu, ale jichž měli babička s dědečkem v Libochovicích, městečku pod majestátní zříceninou Hazmburka, jež se vypíná k modré obloze nad žlutými obilnými poli, vždycky celou kopu. Tou přilnavou fólií jsme pokryli celou obrazovku černobílé televize. Nebylo třeba fólii nijak upínat, protože jakýmsi vlastním magnetismem k sobě obrazovka s červenou fólií přilnuly. A tehdy, ať šel v televizi jakýkoliv pořad, Třicet případů majora Zemana nebo Dietlova Nemocnice na kraji města, všichni herci a herečky ve svých rolích měli tváře jak kvetoucí vlčí máky.
Později, to už mi táhlo na dvacet a bydlel jsem na vysokoškolské koleji, jsem občas zavítal do společenské místnosti, kde se scházela skupinka filmových nadšenců, kteří čekali na televizní filmový klub. Vzpomínám si, že v těch letech uváděla Česká televize takové námi oblíbené filmové cykly 3x s… a představovala slavné filmové režiséry v jejich nejoceňovanějších snímcích, někdy měly své 3x s… i ty největší filmové hvězdy. Samozřejmě že často běžely ještě filmy černobílé: Chaplin, Bunuel, Bergman. Ale sem tam jsem zhlédl i film barevný. Při nich celá společenská místnost nespokojeně dupala, hvízdala na prsty a ironicky tleskala, zatímco nějaký mladík, který měl dlouhé vlasy do culíku a seděl u televize úplně nejblíž, se ukrutně potil a točil knoflíky. Výsledek však byl stále stejný. Ano, byla to tehdy na koleji barevná televize, kterou jsme doma ještě neměli. Ale obraz mi byl důvěrně známý už z dětství, Paulu Newmanovi a Robertu Redfordovi i Faye Dunaway hořely tváře jak rozkvetlé vlčí máky.
Dnes vím, bavil jsem se o tom s jedním televizním technikem brzy po porodu mého nejmladšího syna, proč ty staré televizní přístroje mívaly tak strašidelné krvavé barvy. Vysvětlil mi po lopatě, že princip přenosu obrazu je pro laiky sice nesmírně složitá věc, ale v zásadě lze říct, že u barvy se celá barevná škála a všechny odstíny míchají z pouhých tří základních barev. A pozor! Těmi základními barvami jsou červená, zelená a modrá. U těch prvních barevných piksel, které se vyráběly v rámci RVHP, se potili všichni, nejen ten chudák s culíkem, protože to byly šunty a barevně bily do očí asi tak jako chlapecké trenýrky na tělocvik.
„A vy jste ještě nerodil?“ ptá se mě televizní technik.
„A vy jste ještě nerodil?“ ptá se mě televizní technik. „Dvakrát jsem u toho nebyl, až dnes,“ přiznám se.
„No, tak na zdraví,“ přiťukneme si.
Ještě před chvílí jsme se neznali, ale srazili jsme se v tom nonstop baru nedaleko porodnice, kam jsme si šli dát panáka něčeho ostřejšího. Oba jsme pochopili na první pohled, že jsme právě asistovali u porodu našim manželkám. On už podruhé, já měl svou velkou premiéru, i když nějaké neplatné pokusy tu předtím už byly.
Dali jsme se do řeči, jak už to tak my tatínkové, kteří máme za sebou napínavý porod, děláme. Byli jsme strašlivě pyšní, že můžeme vyprávět o něčem, co bylo sice pro oba stejné, ale my u toho byli každý zvlášť jedineční. Vyprávěl jsem o dětské hře na barevnou televizi, skočil jsem k filmům viděným na televizi značky Orava ve společenské místnosti a pak jsem mu řekl, že jsem myslel, že Faye Dunaway s tváří jako rudý mák už nikdy v životě neuvidím.
Pavel Brycz
„Spletl jsem se, příteli,“ pokývám hlavou a poručím servírce, aby nám nalila ještě jednou to samé, a má-li chuť, ať si dá taky, co jí libo. „Má drahá Karolína měla přesně tu tvář, když pololežela na porodnickém lůžku se stehny daleko od sebe a sestřička ji hlasitě povzbuzovala k nejvyššímu výkonu, jak ten vůbec nejrozkvetlejší rudý mák. A já hleděl uchváceně na ten film a dýchal s hlavní hrdinkou a namísto štelování obrazu jí podal svou dlaň, kterou mi strašlivou silou drtila a tiskla. Dolů, to se ví, jsem se skoro nepodíval, já měl svůj program tady a stačila mi její tvář, nechtěl jsem vidět krev jak u Spielberga při vylodění v Normandii a zase zavírat oči, to už bych možná podruhý ani nedal. A pak se to najednou všechno stalo hodně rychle a sestřička mi podává nůžky, abych rychle odstřihl pupeční šňůru, a já se dívám a dostávám v tom rudém filmu taky roli.“ Wiesbaden, červenec 2011
Wiesbaden, červenec 2011. Text pro připravovanou knížku Tátologie aneb rady pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit napsal autor v rámci stipendijního pobytu Pražského literárního domu.