Článek
Na která místa v Ostravě se rád vracíte?
Hlavně na místa čiré humanity nebo by se dalo říct ostravské duše, jako jsou Vítkovice, Přívoz, Mariánské Hory, ale patří sem i nedaleká Karviná. Tam rád chodím, ale neznamená to, že zároveň fotografuji. Změnily se totiž fasády a všude je cítit nová krev.
Takže se nejfotogeničtější místa pomalu vytrácejí?
Stalo se to centru, vytratilo se, co Ostravu dělalo Ostravou – do polovičky devadesátých let se to tady hemžilo životem, ale pak se ve středním městě přestalo dolovat a lidi už nejezdili na šichty a ze šichet nechodili do hospod. Už neměli černě rámované oči. Na Ostravě byla nejpoutavější právě jejich energie, ten rmut, tíha a specifický způsob života stejně jako určitý pach a hierarchie, to, jak se na sebe dívali.
Asi i pro fotografa bylo snazší poznat, kdo kam patří…
Hierarchie byla vždy zřetelná. Většina určovala, co se bude ctít, tedy poctivá a tvrdá práce. A když někdo dřel, nemohl si dovolit nejít s kamarády na pivo. Tváře těch lidí byly mužné a tvrdé, často žili mimo politiku, ale zároveň se jich politika zmocňovala, protože z nich dělala hrdiny i oběti zároveň.
A vedle horníků žili různí živlové, humanitní inteligence, která byla trpělivá a tolerovaná, ale zároveň zakřiknutá, i básníci byli konformní a přizpůsobiví, pochopili, že proti většině vyhrát nemohou, že je dobré se přidat. Bylo jasné, kdo tomu tady velí. To byly vnější okolnosti.
Ty vnitřní však byly vždycky neurčité, neuchopitelné. Každý den byl jiný a pořád se žilo naostro, prostředí bylo cizorodé, a když člověk tento potenciál rozeznal, pochopil, jak je to úžasné a strašidelné zároveň. Kdyby to tak šlo nafotit, říkal jsem si…
Jak jste ty drsné chlapy jako student vnímal?
Kutali dlouhé hodiny pod zemí a potom vyšli ven, kde jiní netušili, co je to za dřinu. Tu a tam se museli opít, pochopitelně byli občas velice nazlobení a šli do konfliktu. Sjednocovalo je stigma, podle něhož snadno poznali, kdo do jejich smečky nepatří.
Já byl úplně odlišný typ – měkký, s tvářičkou frajera, věděl jsem, že mě mezi sebe nikdy nevezmou. A taky jsem se mezi ně nehrnul, ale fotil jsem je. Dokázal jsem žít s jejich tragikou, byť jsem byl z jiného světa, kde bylo závětří, kde to nebylo tak těžké. Být s nimi však znamenalo balancovat na hraně, člověk musel být připravený na komplikace a svým způsobem i odvážný, čímž nechci říct, že jsem nějaký hrdina. Pokaždé jsem ale musel najít kuráž a hlídat si ledviny.
Narazil jsem mnohokrát, kdyby tomu tak nebylo, fotil by každý. Většina mých snímků je tvrdě vydobyta, protože Ostrava je malá, člověk se vrací pořád na stejná území a ke stejným lidem. Za těmi na okraji jsem musel přijít s otevřenou hlavou, ne je kritizovat nebo soudit.
I když jste horníky fotil s jejich tichým souhlasem, pořád jste byl cizinec na jejich území, možná i nepřítel. Dokázal jste někdy proniknout do jejich rodin?
Na tohle Kolář není dost dobrý! V tom jsem velký introvert, a kdybych pronikl do jejich domovů, otevřely by se ještě jiné otázky – najednou bych jim musel představit své hodnoty, názory na politiku, na život…
Moje filosofie byl odstup, ne identifikace. Odstup vám dává svobodu volby, nemusíte člověku vysvětlovat, proč chcete fotit právě jeho. Když mu řeknete, že je nositelem určitého osudu nebo že má ty a ty rysy, neporozumí tomu, je to lekavé, bude mít pocit, že je divný. Důvod zůstává v úrovni beze slov.
Takže jsem byl plachý Kolář, podle nich slušný tichý chuligán, kradoucí fotografii ve chvíli, kdy s nimi sdílel duchovní hodnoty nebo byl svědkem silného okamžiku. Ve chvíli, kdy se naplno otevřeli.
Dnešní doba tvůrcům vašeho typu nepřeje. Lidé už tak otevření nejsou.
Dnes se razí heslo, že všichni mají kopat na svém hřišti, a dokonce lidé na separaci jednoho od druhého ochotně přistoupili. Stali se z nás rivalové, pořád pseudosoutěžíme. Do této nepospolitosti se snadno jako fotograf nedostanete, protože jeden z davu vždy vykřikne: Hele, nefoť tady! Ještě foťák ani nevytáhnete, a lidé se hlasitě brání, uvědomí si, že je to někde poblíž jejich auta, domu nebo u nákupního centra. Ten člověk nechce být viděn, natož nafocen, ve chvíli, kdy táhne vozík plný kuřat nebo levné whisky. Pospolitost a solidárnost jsou vědomě odbourávány a lidem je vtloukáno, že jde o přežitek.
Lidé jsou dnes nepřátelští, zapšklí, příliš se ovládají a ztrácejí svou přirozenost společně s tím, jak ztrácejí zájem jeden o druhého. Kolem je svět ostrých loktů a masek, a když si nevybojujete své místo, jdete na okraj. Tam hrozí zatracení, není tam jakoby důstojnost, žádné peníze a statky, o které se jinde soutěží. A přitom tam na okraji přežívá většina, takzvaně slušní lidé, samoživitelky s několika dětmi a zoufale málo penězi. Tyto ženy v sobě mají hrdinství, to tradiční a krásné, ale o nich se nebude nikde psát.
Úporně se nám ve škole vštěpovalo, jak byla za komunismu společnost slitá do šedé kaše. Přitom unifikace vizuální i názorová je dnes o to zhovadilejší, oč větší je takzvaná svoboda a možnost čehokoli. Stádo je stejně početné, jen pastýř se změnil.
Výklad svobody je sporný, protože je jaksi nenaplněná, pohybujeme se ve vzduchoprázdnu. Je to stejně smutné jako touha lidí po tvářích bez vrásek. Navíc technologické zrychlení dodalo životu umělou dynamiku, kterou nelze obejít, všichni jsme dopadnutelní, nemůžeme už používat běžné lži, všechno je sofistikované. A pokud se nestaneme součástí většího klanu, komunikujícího určitým jazykem, jsme vyděděnci. Život se stal nepřehledný, lidé jsou štvanci a plní nedůvěry, ztrácející vnitřní nezávislost a identitu. Protože čas k zastavení a meditaci není.
Vy sám jste v jednom rozhovoru použil zvláštní termín, že Ostrava zmrtvěla.
Souvisí to s tím, jak byla Ostrava v sedmdesátých a osmdesátých letech tepající město plné lidí všech ročníků. A najednou nejsou. Jeden současník říká, že jsou v autech, ale možná že jsou jinde, v nákupních střediscích, kam jezdí na výlety strávit kousek toho dne, protože obchoďáky jsou přátelská území, nové chrámy, odkud není nikdo vytlačován. Možná po tom lidé vždycky toužili, proto nejspíš i minulý režim padl. Nedokázal uspokojit potřeby a přání členů společnosti, nebylo dost zboží, a tak jsme vzhlíželi k Americe s pásovou výrobou a kreditními kartami.
Po osmašedesátém, kdy jsem odešel do Kanady, jsem fotil v nákupních střediscích – to se u nás nic nevědělo o takzvaném korporátním myšlení. Fotografoval jsem skupinky mladých mužů v oblecích, jeden jako druhý a podle toho rozeznatelní, k jaké vrstvě patří. A tam jsem narazil na nového boha, na jiné masírování, pochopil jsem, že veškerá iniciativa, to, kudy se svět bude ubírat, vychází z korporací. Proto se dnes nehřeší proti bibli a proti Bohu, když hřešíš korporačně podle jejich řádu, tak vlastně nehřešíš, jsi s nimi solidární a kompatibilní, jsi jeden z nich. A oni se o tebe postarají. Korporace dávají lidem pocit, že můžou úplně všechno, bez výčitek, bez provinění…
Přechod z jednoho systému do druhého musel být pro vás velký očistec.
Byl to přechod do světa kapitalismu, kde nic z toho, co znáte, neplatí, s obyčejným člověkem se nepočítá, protože prim hraje střední třída a elity. A tato zkušenost je nepřenositelná. V Kanadě jsem se utvrdil v tom, že si musím focení a obživu, tyto dva světy, striktně separovat, protože bych pak nemohl fotografovat čistě. Navíc jsem nepřijel do Kanady jako řadový emigrant, abych si vydělal hromadu peněz, pořídil auto a domek, emigroval jsem, abych poznal, čeho jsem schopen, budoval sám sebe zevnitř. A to, že nakonec mé dílo lidi oslovilo, bylo velké štěstí.
Nebuďte tak skromný.
Měl jsem štěstí na lidi. V Torontu jsem pracoval ve fotolaboratoři a uviděl černobílé fotografie Michaela Semaka. Dělal živou fotku jako já, tak jsem mu zavolal, a protože byl členem grantových komisí a zjistil, že nejsem žádný prospěchář, pomohl mi vyřídit nějaké granty a já mohl odejít na volnou nohu.
Žil jsem jen s kufrem a kamerou, kterou jsem si za našetřené peníze koupil. Pohyboval jsem se v nových teritoriích, neznal pravidla, nevěděl, co se nesmí, což byla nakonec moje největší výhoda, dokázal jsem se dívat jinak.
Jednou jsem do New Yorku přivezl ukázat fotky slavnému fotografovi Cornellu Capovi, byl velmi přátelský a já mu tenkrát na oplátku představil galeristu Billa Ewinga. Padli si do oka, takže Kolář zase dal nějaké lidi dohromady.
Přestože jste měl našlápnuto tak dobře, zase jste otočil kormidlem a vrátil jste se po pěti letech, ještě za minulého režimu, do Prahy. To nechápu.
Důvod je jednoduchý, vzal jsem si z emigrace to, co jsem potřeboval; to, co jsem se chtěl naučit, jsem si osvojil. Důležité bylo ujištění, že fotka je dobrá volba a že určité věci už budu vždycky vidět naplno, že jsem schopen odbourat autocenzuru. A nemohl jsem si tam najít tu pravou ženu, což k mému rozhodnutí taky přispělo. Vrátil jsem se s rizikem, že mě zavřou, ale nezavřeli, dokonce jsem si dovezl všechny negativy. Kdybych ale neměl kanadskou zkušenost, nikdy by Kolář nebyl Kolářem.
Trápilo vás, když jste po revoluci začal ve společnosti rozpoznávat „americké“ rysy?
Skutečně jsem prošel časovou smyčkou. Dejte lidem pocit, že jsou svobodní, a vezmete jim všechno, protože lidi nejlépe spoutáte svobodou. Vytrácí se pokora, soudnost a morálka, nejsou už žádná tabu a řada mladých věří, že jsou malí bohové a závodní koně. Když jim plány neklapnou a dopadnou tvrdě do bahna, nemají odolnost, aby se vrátili zpět do života. Společně se solidaritou a soucitem totiž ztratili sebezáchovné zpětné brzdy, jelikož neprocházejí žádnou iniciací, neznají gentlemanské dohody ani vlastenectví.
Do Československa jsem se vrátil, protože jsem chtěl ještě zažít tradiční svět – ten už v Kanadě nebyl, tam dorazila tržní ekonomika a Velký bratr. On Orwell nepsal ani tak o komunistickém systému jako o „otevřené“ a „svobodné“ společnosti, kde se všechno smí.