„Dokument má prý jen dokumentovat, pozorovat, monitorovat. Hlavně se nedotýkat!“ shrnul v rozhovoru pro Salon častou představu Martin Mareček, jeden z předních českých dokumentaristů. „Zdánlivě chladný, pečlivě komponovaný a neintervenční způsob vyprávění ale může být daleko rafinovanější, manipulativnější, protože nezviditelňuje švy, kterými je udělaný, naopak je zahlazuje.“

Jeho slova bylo užitečné mít na paměti i při sledování dokumentů na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde organizátoři věnovali jednu sekci 11. září a hrozbě terorismu. Získali pro ni mimo jiné dva pozoruhodné dokumenty – Dům rodu Saúdů egyptsko-francouzské režisérky Džihan el Tahrí z roku 2004 a Kde se sakra skrývá Usáma bin Ládin? amerického režiséra Morgana Spurlocka z roku 2008.

Oba filmy věnovaly značný prostor společenské situaci v Saúdské Arábii, což může být pro české diváky a čtenáře zajímavé taky proto, že Saúdská Arábie byla na jaře čestným hostem pražského veletrhu Svět knihy, jehož organizátoři za to sklidili kritiku od britského listu The Guardian i řady českých publicistů.

Dům rodu Saúdů je mezinárodně úspěšný snímek a zároveň ukázkový příklad zmíněného „neintervenčního způsobu vyprávění“. Režisérka popisuje osudy panovníků z dynastie Saúdů a na jejich pozadí přehledně vykresluje vznik moderní Saúdské Arábie, spor prvního krále s radikálním pouštním kmenem (jehož potomci stáli v sedmdesátých letech i u vzniku opozičního hnutí vůči režimu), objev ropy, následný vznik a průběh spojenectví se Spojenými státy americkými, postoje Saúdů k izraelsko-palestinskému konfliktu, vzrůst cen ropy, a tím i bohatství země, následnou překotnou modernizaci, proti níž se postavila konzervativní část společnosti, vzestup moci Usámy bin Ládina po jeho vojenských úspěších v Afghánistánu, konflikt Saúdů s bývalým spojencem Saddámem Husajnem…

Saúdští králové ve filmu získávají obraz milých chlapíků, kteří se stavějí do cesty imperiálním plánům USA i zpátečnickým požadavkům náboženské opozice a kteří se na archivních záběrech radují z prvních hamburgrů, aby zároveň rozuměli koránu stejně dobře jako ulamá, náboženští (a političtí) vůdcové.

Naproti tomu Kde se sakra skrývá Usáma bin Ládin? je film až manifestačně „osobní“. Když se Morgan Spurlock dozví, že jeho přítelkyně otěhotněla, rozhodne se v zájmu budoucího potomka rychle učinit svět bezpečnějším místem. Rozhodne se vypátrat Usámu bin Ládina. Navštíví postupně Egypt, Maroko, Izrael, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Afghánistán a Pákistán, všude se baví s místními lidmi a postupně zjišťuje, že smysl jeho cesty se mění z honby za nejhledanějším teroristou v dialog s obyčejnými muslimy, z nichž je zřetelně cítit touha žít v míru.

Když Morgan přijede do Saúdské Arábie, mluví o „naprostém kulturním šoku“, zvláště ve srovnání s Egyptem nebo Marokem, v nichž vidí progresivní země. V Saúdské Arábii naráží na všudypřítomné oddělování mužů a žen, velkou koncentraci radikálních názorů, neustálou cenzuru a přísné dodržování oficiálního názoru na Ameriku nebo Izrael (které se projeví v působivém Morganově pokusu promluvit si o těchto tématech se dvěma studenty na prahu dospělosti).

Džihan el Tahrí „nezviditelňuje švy“, kterými je její film udělaný, a zdá se, že obraz předložený divákům postrádá nejeden důležitý odstín. Ale ani Spurlockův snímek není tak otevřený, jak se tváří – obraz spontánního cestovatele muslimským světem nahlodá už základní koncept celého projektu (honba za Usámou je od začátku nadsázka, ale přesto – chceme vážně věřit, že budoucí otec během devíti měsíců těhotenství své partnerky přeskakuje miny na úpatí Tora Bora a myslí si přitom, že dělá něco pro rodinu?) i pointa celého filmu (až v Pákistánu, po půlročním putování, si Morgan uvědomí, že hledat Usámu není nejsprávnější cesta, jak bojovat s terorismem) a konečně i závěrečné titulky, z nichž plyne, jak rozsáhlý byl mezinárodní štáb, který Morganovu pouť usměrňoval, včetně týmu „lokačních manažerů“ nacházejících vždycky to nejvhodnější místo k natáčení (ostatně výmluvným detailem je i to, že arabští překladatelé stáli vesměs mimo záběr, aby nekazili obraz rozhovoru osamělého Američana s muslimy).

Filmy Dům rodu SaúdůKde se sakra skrývá Usáma bin Ládin? můžou být dobrými sluhy i zlými pány. Druhý zmíněný vnímám jako profesionálně přichystaný a dobrými úmysly vedený apel hlavně na americké veřejné mínění; pro zbytek světa to může být přinejmenším zábavná podívaná, protože Morgan Spurlock je opravdu velice vtipný a nakažlivě optimistický člověk (který ostatně svou kariéru začínal jako televizní komik).

Dům rodu Saúdů je cenný zase v tom, že torpéduje některé stereotypy (například ten o hodných Američanech a zlých Arabech) a vyvolává potřebu klást si otázky (třeba jak by vypadal svět, kdyby měli Saúdové víc zarputilosti a neuvolnili v roce 1974 ropné embargo pro USA). Problém je samozřejmě v tom, že snímek může podpořit jiné stereotypy (například ten o zlých Američanech a hodných Arabech) a udusit potřebu klást si jiné otázky (třeba tu, která by na Letní filmové škole byla velice případná – proč saúdský režim zakazuje kinematografii).