Markéta Baňková: Jako když sfoukáváte písek

Dotýká se prastarých otázek o původu a fungování světa. Což platí i o jiných přírodních vědách. Nicméně třeba matematika se jich sice taky dotýká, bohužel však již ne mého chápání. Fyzika a biologie jsou méně abstraktní a zajímaly mne vždy. V dětství jsem celé prázdniny zkoumala mraveniště, později jsem četla populárně naučné knihy. Nadchly mne třeba paměti amerického fyzika Richarda Feynmana To nemyslíte vážně, pane Feynmane!, on byl učiněná renesanční osobnost, ale svoje vědecké postřehy čtenářům zároveň nijak nenutí – fyzika knihou spíš jen proplouvá ve společnosti historek a klípků.

Nejspíš toho tak moc není. Spojuje je nutnost mít otevřenou mysl a umět se podívat na věci nezaujatým pohledem. Taky velká představivost a kromě rozumu i intuice. To jsou vlastnosti, které potřebuje vědec i spisovatel. V poslední době jsem měla možnost potkat několik skvělých fyziků. Někteří z nich jsou na první pohled hodně uklizeni ve svých vlastních světech, jiní naopak dovedou skvěle vystupovat na veřejnosti. Když mluvili o své práci, u všech jsem cítila až takové dětské nadšení: zvědavost a hravost.

Ano, chudák kočka, když se vědci pořád nemůžou dohodnout, jestli je mrtvá, nebo ne. V mé knize vidíte, že mi to taky vrtalo hlavou. Ale zase si můžete říct, že je to jenom myšlenkový experiment. A díky němu absurdita teorie kvantové mechaniky vynikne přímo skvěle.

Kdo je ale „dnešní člověk“? Každý jsme jiný. Před časem jsem se zúčastnila jednoho psychologického průzkumu, který zkoumal vlastnosti umělců. Jediný extrémní pól, kterého jsem dosáhla, byla kategorie otevřenost novým věcem, kde mne ohodnotili 99 body ze 100. To souhlasí, jsem nezakotvená, a proto je pro mě lehčí přeskakovat z tématu na téma. Nicméně jsem si tuto vlastnost dobrovolně nevybrala a dlouho ji považovala spíš za handicap. A tak proč bych měla ostatní za jejich uzavřenost kritizovat? Každý děláme, co nejlíp umíme. Když půjdu pod nůž k chirurgovi, budu napak doufat v to, že se bude věnovat svému oboru a nebude mi při operaci hrát třeba na housle.

Když se podíváte na většinu přírodovědných učebnic, vidíte, že věci, které by šly vysvětlit jednoduše a třeba i s nadhledem, řekněme „humanitně“, jsou podány odtažitě. Co si vizuálně představíte pod pojmem těleso? Já pořád nic. Možná proto to tolik studentů nudí.

Vybrala jsem si ve vědě jen oblasti, které mě nejvíc zajímají a kterým jsem schopna porozumět selským rozumem. O něčem vím dost, o jiném nic. Kdybych musela skládat nějaké zkoušky, přišlo by se na mezery ve vzdělání. No a? Nečtu si proto, že mě z toho bude někdo zkoušet. Teď si navíc užívám, že jsem si díky své knize svůj zájem zoficializovala a můžu si dál o vědě číst s pocitem, že vlastně pracuju.

Když nejste svázáni osnovami, stane se celý váš zájem svobodnější, a tím pádem upřímnější. Když čtu odbornou publikaci, ve které nerozumím nějakým termínům, nechám je být. Jejich význam se mi osvětlí třeba až o pár knížek později. Souvislosti se pak postupně vynořují, jako když sfoukáváte písek z nějakého tajného hieroglyfu. Fragmenty se spojují. Obraz se postupně vynořuje.

Žádnou jinou bych nesvedla. Proč také? Odborných knih je na trhu dost. Má Straka je především beletrie. A ta bývá od odborné literatury oddělena. Vlastně ještě podobně spojuje obé třeba Europeanea Patrika Ouředníka. Také literárně zpracovává odborné téma a také jej zlehčuje humorem.

Letos byl první ročník, kdy jsem knihy nominovaných nestačila přečíst. Přitom mám mnohé z nich, třeba Emila Hakla nebo Martina Ryšavého, velmi ráda, českou literaturu vůbec.

A co když je volání po velké všeobjímající próze opožděné? Co když v dnešní rozkouskované době už není možné zaujmout čtenáře jedním komplexnějším tématem? Spatřuju v tomhle čekání trochu patos. Je možné, že to bude víc knih, které obraz o nás a naší době poskládají jako kaleidoskop. Nebo třeba úplně něco jiného. Třeba vznikne velký český román formou esemesek… Jsem otevřená jakékoli bizarní možnosti, protože doba, a my s ní, se mění. Před dvaceti lety jsme si také nedovedli představit, jak technologie změní náš běžný život.

Tak třeba Pavla Šruta… Dřív jsem to sledovala víc, dnes knížky spíš kupuju a zakládám. Co mi na velké části knih pro děti vadí, je přemíra infantilností. Nač všechny ty zdrobněliny? Myslím, že hodně autorů děti podceňuje. V tomhle ohledu u nás doma stále vede Hans Christian Andersen. Zvlášť jeho méně známé pohádky. Miluji jeho věcný, sentimentu prostý, a proto krutý styl vyprávění. Zatímco děti naslouchají, já u čtení brečím. U pohádky o kojné, která odložila své nehezké dítě, se mi to stalo opakovaně asi pětkrát. Dcera mne pak jen soucitně hladila po ruce… Ale je to ze života.

Já bajky nečtu, radši si je vymýšlím při večerním uspávání dětí. To má výhodu, že člověk nemusí moc hledět na kvalitu – není nutné, aby byla zápletka přímo dechberoucí. Dvouletý syn večer zavelí: Zajíc a krtek! A já sesmolím příběh o tom, jak zajíc vylezl na kopec, dole viděl krtka a mával na něj. Zatím je naštěstí laťka nízko, ohlas u něj má skoro cokoli.

Každý národ má svoje specifické. A v Česku je jich jistě dost. Třeba o ženách, zvlášť když je stvoří nějaký politik. Ale nedá se říci, že mne štvou. Spíš se člověk útrpně usměje. Stereotypy jsou hloupé samy o sobě, proč s nimi ještě ztrácet čas?

Nestíhám. A nestydím se za to. Možná, že někde opravdu existují usměvavé superženy, co pracují přes čas, mají tři děti, naklizenou domácnost, po večerech studují a v pase mají týden po porodu šedesát. Vidíme je v reklamách nebo v bulvárním tisku. Já superžena nejsem. Matky na mateřské jsou postaveny před společenský odsudek: lidé si myslí, že vlastně nic neděláte. A při intenzivní práci si zase vyčítáte, že nejste s dětmi. Ať děláte to či ono, vždy něčeho bude málo a je důležité si tyhle zcestné nároky uvědomit a umět je odmítnout.