V případě Zpovědi masochisty možná také proto, že se kritici nezabývali hrou, ale politickými názory jejího autora. Hlavní hrdina se raduje ze škrtů ve veřejné sféře, z toho, že mu krátí plat, ale pořád mu to není dost, chce ještě víc trpět…

Celá debata je zablokovaná z mého hlediska podivným antilevicovým diskurzem. Média ráda nálepkují: Sikora píše pro Deník Referendum – je tedy levicový radikál. Odhlédneme-li od toho, že kritické komentáře zmíněného deníku jsou v české, názorově nivelizované, mediální sféře velmi užitečné, je třeba tuto hru posuzovat divadelními měřítky. A jako taková funguje velmi dobře, jak dokázala inscenace Martiny Schlegelové v Divadle Letí. Ale jsem moc zvědavá, jestli se bude hrát ještě někde jinde.

V Berlíně jsem měla na podzim velký úspěch s jinou Sikorovou hrou – Smrt talentovaného vepře, kterou jsem uvedla ve formě scénického čtení. Je to komorní groteska o vepři, který na jateční rampě zjistí, že umí krásně chrochtat Ódu na radost. Proto je vyselektován řezníky a smí přihlížet osudu ostatních prasat. Tahle metafora sahá od koncentračních táborů až do současnosti. Je to navíc sarkastické podobenství o hledání „talentu“ a o tom, jaké zhůvěřilosti se mohou dít, když je „objeven“ a „podporován“.

Spoluzaložila jste v Berlíně projekt Drama Panorama…

Jde o mezinárodní otevřené fórum pro dramatiky a překladatele divadelních her s cílem propojit je navzájem a navázat je na živé divadlo. Zveme autory, překladatele, dramaturgy na diskuze ke kulatému stolu, pořádáme workshopy a čtení nových her.

Umění je dnes hodně globalizované včetně hudby nebo filmu, protože díky novým komunikačním technologiím se dá snadno přenést. Divadlo je na tom ale jinak, u něj nestačí jenom okopírovat DVD, vždycky musíte přivézt živé herce. Takže si více zachovává lokální nebo národní kontinuitu. Pozvat zahraniční inscenaci znamená také najít vhodný kód, jak ji zprostředkovat. Dát divákovi do rukou synopsi? Tlumočit do sluchátek? Promítnout titulky? Postavit na scénu simultánního tlumočníka? Ukazuje se třeba, že titulkováním inscenací vzniká nový obor.

Není to u filmu stejné?

Není, protože musíte aktuálně reagovat na dění na jevišti. Herci improvizují? Jak to vyřešíte? Máte rychle něco dopsat do titulků? Nebo jen promítnout tři tečky? Stalo se, že překladatel vyskočil na scénu a živě překládal, nebo dokonce začal sám hrát.

Proč se má překladatel účastnit vzniku inscenace?

Je to přece on nebo ona, kdo dal domácí jazykovou podobu cizojazyčné hře. Překladatelé by měli mít schopnost posoudit, jak bude určitá promluva fungovat v ústech herců. To se naučíte jenom v divadle.

Stává se, že překladatel text přeloží hercům přímo do úst?

Určitě. Myslím, že když můžete myslet na konkrétní herce nebo konkrétní poetiku určitého divadla, je překládání o hodně snazší. Ale ne všichni autoři nebo překladatelé o to stojí. To je taky nutné respektovat. Nebo jsou překladatelé, kteří brání každé slovo, které vymysleli, a nejsou ochotni uvažovat o textu v rámci celku inscenace.

Současné evropské divadlo dnes většinou směřuje k režisérskému typu inscenování, kdy režie nakládá s textem podle svého, což je podle mě naprosto legitimní. Trochu jiné je to třeba v Británii, tam se chodí do divadla hlavně na autory. Mě osobně baví sledovat, jak na základě jednoho textu vznikají významově a tvarově naprosto odlišné inscenace. Jazyk je velmi dobrodružný nástroj komunikace.

Zaujalo mě, jakým způsobem světová divadla přemýšlejí o inscenování nových her z východní Evropy: Hraje v ní víc než pět herců? Pardon, to neuplatníme.

Nutí je k tomu především neumělecké okolnosti. Na inscenaci „nevyzkoušeného“ autora nedostanou tolik financí, a pak je pro ně méně rolí a tím pádem méně herců samozřejmě výhodnější. Jde ale o celkové nastavení kulturní politiky. Na DRAMplanu se o tom taky mluvilo. Jeden účastník jen tak mezi řečí zmínil tematický seminář organizovaný švédskou ambasádou, na kterém byli britští dramaturgové zaplaceni, aby si přečetli současné švédské hry. Sám přiznal, že by se k nim jinak nedostaly. Ano, je to trochu extrémní příklad a můžete si říct, že jestli je nějaký autor geniální, prosadí se tak jako tak. Ale dnes jsou marketingové strategie důležité i v divadle. Divadlo je oslavou právě prožívaného okamžiku – byla by škoda objevovat genialitu s křížkem po funuse.