Každý jazyk je živý organismus a žádná extrémní pozice mu nesvědčí. Ani ta ochránců čistoty s konzervativními, téměř obrozeneckými představami, ani ta ultraliberálů, kteří by okamžitě zrušili obojetnost příčestí minulého, dvě varianty písmena u v jeho dlouhé podobě nebo by sjednotili psaní a mně. Jazyk je jako povrchová voda, která si sama hledá a upravuje řečiště. Je regulovaná gramatikou, souborem logických a strukturálních pravidel, a ortografií, způsobem záznamu zvukové podoby, ale občas i tak změní svůj tok, podemele nějaký břeh, zruší meandr. Je to dlouhodobý proces kopírující proměny našeho života.

V každém jazyce existují i další systémy, držící tuto soustavu v chodu. Nemluví se o nich, jsou takřka metafyzické. Jakási magnetická pole z jasně formulovaných slovních dvojic. Jde o obecná slova dobro zlo, malý velký, nahoře dole, levá pravá, smutný veselý, venek vnitřek, nic vše, bílá černá. Nejdůležitější je pak dvojice ano ne, něco jako binární kód, kořen našeho vyjadřování a rozhodování.

Pokud byste měli tu odvahu, zkuste se 24 hodin dívat na české televizní programy, ve kterých moderátoři zpovídají své hosty (zprávy, diskuzní pořady, reportáže). Naprostá většina dotázaných už nepoužívá při kladné odpovědi slovo ano. Máte s tím dobré zkušenosti? Vysvětlil byste divákům tento problém? Koupil byste si tento výrobek? Je situace kritická? Určitě. Určitě. Určitě. Určitě. Slovo určitě je už několik let naprostým vítězem české slovní hitparády a už mu zbývá dobýt jen jednu pevnost. Až oddávajícímu ve svatební síni odpoví první snoubenci na dotaz Táži se vás, pane ženichu (slečno nevěsto), zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou (panem) (paní)? slovem určitě, tou malou prasklinou, tak budeme vědět, že celá ta jazyková soustava je nevyléčitelně nemocná, že už chytla svůj štymriš. Čeština bude existovat dál, ale přestane rezonovat.