Francouzský sociolog Régis Debray říká, že podstata kultury spočívá v lidské schopnosti současně organizovat hmotu i zhmotnit svou vlastní organizaci. Lidské myšlenky, vynálezy, vědecké konstrukce nebo náboženské představy a jejich symbolické formy je třeba udržovat a předávat v nějaké zhmotnělé formě, ať se jedná o knihovny plné vědeckých statí, okultní předměty, kostely a mešity nebo pomníky padlým hrdinům a sochy národních vůdců. Materiální forma, jakou se myšlenky a představy předávají, současně tyto myšlenky utváří. Bez budovy akademií tak nejsou myslitelné filosofické školy, bez laboratoří moderní věda a bez kultu knihy by se jednotlivá monoteistická náboženství nezformovala do podoby, v jaké je dnes známe.

Z kulturního hlediska nemá smysl ptát se, jestli se Platonova Akademie stala základem řeckého filosofování, nebo byla výsledkem již daného filosofického kánonu athénské obce. Podobně lze říct, že i když z hlediska křesťanského vyznání pochopitelně platí, že slovo se stalo tělem, tato dogmatika se utvářela i zpětně a s ohledem na způsoby, jakými církev ztělesňovala toto slovo ve svých praktikách, obřadech a jejich předmětech. Jinými slovy, filosofické myšlenky, vědecké zákony nebo dogmata víry by se okamžitě vypařily, kdyby neexistovaly oficiální kulturní způsoby, jak je materiálně zaznamenat, institucionálně podchytit a předat dalším generacím. Umění kompozice je stejně důležité jako obsah sdělení a symbolů, kterými se udržuje a reprodukuje každá lidská kultura.

Právě toto obecné napětí a vzájemná neredukovatelnost obecného sdělení a jeho zhmotnění v konkrétní kulturní formě se výrazně projevuje v obrazech Karla Štědrého (1985), který je zrovna tak fascinován geometrickou abstrakcí, jako i konkrétním procesem modelování výtvarných forem a jejich kompozicí. Štědrý organizuje hmotu, ať se jedná o barvu nebo dětskou modelínu, aby ztvárnil geometrické věty ve vší nádheře jejich exaktnosti. Inspiruje se přitom nápisem nad vchodem do Platonovy Akademie, jenž zněl Kdo neznáš geometrii, nevstupuj! a který mu slouží jako provokativní výzva k návratu k pradávné inspiraci výtvarných umělců matematikou.

Možnost a meze matematizace výtvarného projevu vždy patřily k umění, ale Štědrému jde o mnohem hlubší a komplikovanější vztah, totiž o samotnou estetickou hodnotu a krásu geometrie jako takové. Jeho pohled se blíží spisovateli Robertu Musilovi, pro kterého také matematika nebyla jen „luxusem čistého ratia“ a ekonomií či účelností, ale současně i vášní a intelektuální fantazií, která není předem programovatelná jako nějaký stroj. Geometrie potom není jen zobrazením matematického myšlení, ale současně i estetickým projevem otevírajícím brány filosofického poznání, v němž rozum a uměřenost splývají s krásou a fantazií. A Štědrý si velmi dobře uvědomuje, že právě v tomto spojení se rodí zcela zvláštní estetické myšlení, ve kterém jedinečný a originální výraz je zároveň nositelem obecně reprodukovatelných názorů a idejí. Pro jeho obrazy je tak nejdůležitější otázka, jak lze logicky konstruovat obraz a výtvarný projev uspořádat do obecného systému.

Geometrický svět vzorců a schémat však Štědrý nezobrazuje jako nějaký dokonalý a odlidštěný systém exaktního poznání. Univerzální platnost a geometrická dokonalost nejsou předstupněm čisté transcendence, ale naopak východiskem k možnostem zcela specifického výtvarného projevu. V těchto možnostech nedochází k podřízení výtvarné formy geometrickému systému. Geometrické vzorce a pravidla naopak dospívají ke své vlastní výtvarné realizaci. S pomocí štětců, šablon, sprejů a barev tak výtvarník dokazuje, že i geometr se svými tužkami, kružítky a dalšími nástroji konstruuje realitu, která je přes veškerou organizovanost a exaktnost současně projevem nespoutané imaginace a lidského génia.

Štědrého obrazy Pythagorovy věty, pětiúhelníků nebo kruhů tak nejsou jen nějakým konkrétním otiskem geometrického rozumu. Jejich exaktnost a matematická dokonalost naopak působí jako zdroj výtvarné imaginace, kterou paradoxně nedokáže popsat ani ta nejdokonalejší geometrická věta. Převedením matematického projevu do svébytného výtvarného jazyka, kde abstrakce patří již do oblasti estetického, a ne matematického kódu, Štědrý přesvědčivě zobrazuje vnitřní rozporuplnost a současně nevyčerpatelnost a neredukovatelnost každé lidské kultury a myšlení.

Štědrého tvorba je plná kulturních a intelektuálních paradoxů, ve kterých se do geometrického kontextu dostávají archetypální obrazy, jako například na plátnech Člověk a kříž nebo Cesta pouští, nebo starověká mystéria, jako v díle Princip z Luxoru. Zrovna tak jsou pro ni ale typická i modernistická abstraktní gesta, takže obrazy citující a odvolávající se na Vasarelyho nebo Mondriana rozhodně nelze považovat jen za nějakou postmoderní manýru nebo variaci na vzájemné zacyklení funkcí abstrakce a dekorace. V tomto případě jde mnohem víc o zkoumání toho, jak se i kdysi svrchované principy modernismu mohou ve výtvarném umění organizovat a uplatnit poté, co ztratily svou výlučnost a postupem času sedimentovaly na úroveň kulturní tradice.

Kromě zaujetí geometrií se ve Štědrého tvorbě objevuje ještě další důležitá rovina kulturního a výtvarného procesu organizace hmoty, totiž fascinace samotnou materiální zručností. S úžasem jsem hleděl na trojrozměrné, detailně propracované a promyšlené modely obrazů, které mi umělec ukazoval v ateliéru a při jejichž vytváření musel strávit mnoho času. Modelína, se kterou pracují děti ve školce, jako kdyby mu sloužila nejen jako předobraz, ale především jako hmota, která ho vede k usebrání a výtvarné kontemplaci nad tím, co momentálně vytváří. Za zdánlivou hravostí se tak ve skutečnosti skrývá obrovské úsilí, pod kterým se zhmotňuje výtvarná myšlenka či nápad.

Schopnost sdělit spontánním a nezatíženým způsobem to, co má současně velkou váhu a důležitost, byla ostatně typickým znakem již raných obrazů, ve kterých se Karel Štědrý otevřeně hlásil k rozpustilé, ale o to subverzivnější estetice street artu a anarchických graffiti. V tomto případě se však jedná o důkladně promyšlenou strategii, která při respektování geometrické exaktnosti vede diváka kamsi dál, totiž do materiálního světa, v němž ruce manipulují s modelovací hmotou nebo šablonami a vytvářejí nezajištěné, ale přitom v nejvlastnější logice hry zakotvené obrazy.

Stopy této vnitřní logiky hry je možné nalézt i v pozoruhodném cyklu Doteky plošných a objemových forem, v němž originální myšlenku doplňuje intelektuální lehkost i technická bravura, s jakou malíř převádí obecné geometrické poznatky do světa výtvarné imaginace, svobodného uměleckého gesta a tvůrčí nespoutanosti.

Umění kompozice, tento první předpoklad každé kulturní formy, zde otevírá prostor pro zobrazení obecných formálních souvztažností při zachování výtvarné jedinečnosti. Jako kdyby v jednotlivých obrazech cyklu autor opustil makrokosmos svých velkých pláten proto, aby se vydal cestou zkoumání mikroskopických vazeb mezi výtvarnými formami a kompozičního napětí, které v těchto vazbách vzniká.

Jednotlivé obrazy i komplexní cykly tak ukazují nejen na schopnost Karla Štědrého spojit logickou přísnost s výtvarnou imaginací nebo odlehčenou hravost se závažnou uměleckou výpovědí, ale zrovna tak i na mimořádný talent vnímat výtvarné umění jako obecný systém znaků, v němž k jedinečnému výtvarnému projevu nelze dospět bez exaktního myšlení.