Na festivalu v Karlových Varech jste byl loni i letos, ale úplně poprvé jste sem zavítal už v roce 1966. Za jakým účelem jste do tehdejšího Československa přicestoval?

Velmi jsem obdivoval režiséry české nové vlny a mluvil tu s nimi – s Chytilovou, Němcem, Passerem nebo Formanem… Napsal jsem pak o nich dlouhatánský esej do dvou čísel našeho magazínu Positif. Přišlo mi tehdy, že se díky dubčekovským změnám zvedá nejen železná opona, ale i opona odhalující neobyčejnou českou kinematografii s fenomenálními kusy, jako byl třeba Černý Petr.

Vidíte v dnešní české kinematografii podobně nadané filmaře?

Nemyslím, že by se u vás vyloupl nový Forman. I naše generace však občas chybuje v úsudku – lidé se domnívají, že je každý talent okamžitě odhalen, ale není tomu tak. Mnozí filmaři dojdou uznání až po letech. Navíc musím přiznat, že vaše současné režiséry soustavně nesleduju – Češi nejsou na festivalech příliš vidět a do zahraničních distribucí se jejich filmy zpravidla nedostávají.

Jak to vlastně chodí, když v Paříži chcete vidět, ať už kvůli textu pro Positif, nebo z jiného důvodu, nějaký nový český film?

Je čím dál složitější sledovat světovou kinematografii jako celek – nikdy nevznikalo tolik nových snímků. Produkce je dnes neobyčejně snadná a levná; netrpíme krizí ve výrobě filmů, ale spíše v jejich distribuci směrem k divákům. V takové Itálii jich každoročně pětadvacet vůbec nejde do kin; vyrobí se, ale nedistribuují.

Už teď kritik nezvládne pojmout všechny filmové premiéry, natož aby se sháněl po něčem, co nezná. Vždyť v Paříži jde do kin osmnáct nových filmů každý týden! Sedm z nich většinou vidím a kromě toho výběrově nakoukávám i snímky uváděné na zahraničních filmových přehlídkách. Při takovém množství prostě nevoláte Čechům a neprosíte je, aby vám poslali své novinky. Přitom bych mnohé z těch třiceti snímků, co se u vás každý rok vyrobí, rád viděl. Bylo by skvělé mít v Paříži Týden českého filmu – ale nic podobného zatím nevzniklo.

Které současné národní kinematografie stojí za to sledovat?

V poslední dekádě nebo dvou jsou na vzestupu Argentina, Írán, Turecko, Jižní Korea a vlastně i Německo. Sledují nové trendy. Češi ne, i když východoevropský region se stává čím dál zajímavějším. Nejen kvůli tématům, ale taky už se vzpamatoval z kolapsu státem zabezpečované infrastruktury výroby a distribuce filmu. Jako celoživotní sympatizant levice (nikoli však komunismu nebo nedejbože stalinismu) vám něco povím – každý musí uznat, že pokud jde o umění, přinejmenším o film, stát mu ve vašem regionu za komunistických režimů ohromně pomáhal. Tarkovskij, Wajda, Jancsó, Forman, Chytilová, Makavejev, Pavlović… Celý Východní blok byl posetý talenty. Teď se úspěch filmu počítá na tržby, takže mnozí z těch velkých umělců minulých dob končí – jejich díla nedokáží vydělat peníze. Ale přichází další vlna nových nadějí. Dnes je nacházím zejména v Rusku: Zvjagincev, Alexej German mladší, Sokurov…

Ale vaši nejoblíbenější režiséři se přeci jen narodili dříve…

Číslem jedna je pro mě rozhodně velký mistr francouzského filmu Alain Resnais. Je mu osmdesát devět let a každý jeho nový kus dokáže překvapit. Právě dokončil snímek s titulem přeložitelným jako Ještě jste nic neviděli. Není to vynikající, všeříkající, objevný název?

Samozřejmě obdivuju všechny režiséry francouzské nové vlny, kteří bohužel jeden po druhém umírají. Truffaut zemřel mladý, Rohmer umřel loni, Chabrol také, Rivette je velmi nemocný a už netočí… A mezi Američany mám teprve spoustu oblíbenců; americká kinematografie je ohromná, v obou slova smyslech; takže určitě musím jmenovat Clinta Eastwooda, Tima Burtona, miluju bratry Coenovy, Woodyho Allena, Michaela Manna, Paula Thomase Andersona, Stevena Soderbergha nebo Davida Finchera.

A co filmaři mimo Spojené státy?

Rozhodně musím zmínit korejského režiséra Lee Chang-donga, to je velký umělec. A nelze vynechat ani nejvýznamnějšího tureckého režiséra Nuriho Bilge Ceylana. Jeho Tři opiceVzdálený jsou výjimečné filmy a po právu si odnesly z festivalu v Cannes ocenění. Mezi nejlepší evropské filmaře patří bez debat i Pedro Almodóvar, který je extrémně silný ve výrazu, a Lars von Trier, jenž si sice opravdu hodně zavařil svými posledními stupidními výroky, ale jeho Melancholii miluju, stejně jako Bílou stuhu Michaela Hanekeho.

Týden co týden připravujete dva rozhlasové pořady a moderujete panelové diskuse, ale především vedete respektovaný filmový žurnál Positif, který příští rok oslaví šedesáté výročí své existence. Jak se váš měsíčník v době krize tištěných médií dokázal tak dlouho udržet?

Kouzlo a zároveň podstata našeho časopisu tkví v tom, že autoři článků nejsou placeni. Už skoro šedesát let píší všichni úplně zadarmo; symbolický honorář pár set eur náleží jen editorovi, něco dostane korektorka. Všichni přispěvatelé mají svá zaměstnání, ať už to jsou novináři píšící do jiných médií, profesoři na univerzitách, producenti filmů či matematici. Vlastníky titulu pak jsme my sami, a jsme tudíž zcela nezávislí – sami si vybereme obálku, děláme si, co chceme. Za tu dobu, co vycházíme, jsme už vyladili rovnováhu mezi příjmy a náklady. Taky získáváme státní podporu asi tisíc eur měsíčně.

To tedy není mnoho.

Ale k tomu přičtěte, že máme téměř čtyři tisíce předplatitelů, dalších tři a půl tisíce časopisů prodáme na stáncích, pět set v knihkupectvích. Celkem to dělá osm tisíc prodaných výtisků a to je hodně, uznejte. Nikdy dřív nebyl náklad tak vysoký, ale není si k čemu gratulovat – prodáváme tolik jen díky tomu, že naše konkurence upadá a tituly zanikají. Bohužel tomu není tak, že by se o kinematografii zajímalo více lidí než před padesáti lety. Dnes už jsou ve Francii jen dva časopisy o filmech – my a Cahiers du Cinéma. A co je s podivem, přežily právě ty dva nejstarší.

Jednou jste řekl, že festivaly prohlubují propast mezi komerčními a nezávislými filmy. Pořád ještě si to myslíte, dnes, když vidíme bulvární hvězdičky na červeném koberci v Cannes a na plátnech „nezávislého“ festivalu Sundance nám sem tam promítnou budoucí kasovní trhák? Není to naopak tak, že highbrow a lowbrow produkce pomalu splývají?

Asi se tak v poslední době skutečně děje. Naštěstí. Celý život tvrdím, že dobrý film musí být ambiciózní, osobní a potenciálně populární. Největší kulturní osobnost divadla, Shakespeare, taky psal pro všechny generace i vrstvy společnosti – krále, šlechtice, rybáře i rolníky. Všem se jeho hry líbily; některým kvůli metafyzice, jiným kvůli kriminální zápletce, další se dojímali nad milostným příběhem. Taková kvalita pro mě v umění znamená nejvíc. S filmy určenými výhradně elitě, intelektuálům, jsem spokojen skutečně zřídkakdy.

Americká kinematografie je jako Shakespeare – dává dohromady filosofa s dělníkem, ať už mluvíme o Občanu Kaneovi, nebo komediích Woodyho Allena. Třeba Kubrickova 2001: Vesmírná odysea svedla dohromady obyvatele sibiřské vesnice s lidmi z chilských velkoměst, patnáctileté školáky s osmdesátiletými důchodci. Líbila se všem.

Opravdu všem?

Všem nebo drtivé většině. Kinematografie není jako výtvarné umění nebo poezie – na rozdíl od nich se odehrává na veřejných místech. A stejně jako opera nebo divadelní hry jsou filmy určené pro oči publika. Andy Warhol je podle mě velká postava avantgardy, ale v žádném případě nebyl velký režisér – byl příliš marginální. Kubrick je o tolik zásadnější! A přitom byl placený Hollywoodem. Neříkám, že Hollywood je to nejlepší, naopak, občas produkuje hrozný odpad. Ale kdo chce sakra vidět v kině Warholův Spánek, kde chlap skoro šest hodin v jednom kuse chrní? Ale to je avantgarda, říkají. Avantgarda je blbost!

Všichni velcí filmaři měli publikum, i nejlepší japonští režiséři Mizoguči a Ozu byli populární a pro mě jsou mnohem důležitější než nějaký Béla Tarr. Oceňuju kompozici Tarrových snímků, ale dvě a půl hodiny zírání na jednoho koně je prostě příliš!

Kritika však občas vyzdvihne někoho, koho diváci zatracují. Komu tedy máme věřit – odborníkům, nebo hlasu lidu?

Kritici si namlouvají, že je publikum potřebuje: „Beze mě ti lidé ničemu nerozumějí, to já jsem tu od toho, abych jim to vysvětlil a oni prohlédli.“ Hloupost! Režisér, který se neobejde bez někoho, kdo jeho dílo přeloží publiku, je mi velice podezřelý. Kritika tu není od toho, aby vás naučila mít něco ráda. A film nemá smysl, pokud se vám nelíbí.