Z režisérovy bohaté filmografie zmiňme aspoň ty snímky, na které sám v následujícím textu vzpomíná: osobitou shakespearovskou adaptaci Hamlet podniká (1987), kde se titulní hrdina stává dědicem významného podílu ve firmě, kterou řídí jeho strýc Klaus. Odvážnou kombinaci sociálního dramatu, satiry a filmu noir s názvem Najal jsem si vraha (1990). Snímky Mraky odtáhly (1996) a Muž bez minulosti (2002), které se řadí do slavné trilogie o osamělých outsiderech z okraje společnosti čekajících na své štěstí, jež sice občas přijde, ale nic moc s sebou zpravidla nepřinese. A konečně i režisérův zatím poslední snímek Le Havre (2011).

O komediích

Natočil jsem okolo dvaceti filmů a mám pocit, že velká většina z nich je až přespříliš optimistická. Co se týče zbytku, citoval bych Nikolaje Vasiljeviče Gogola, který říká, že nemůžete vinit zrcadla za to, co v nich vidíte.

Komedií jako takových jsem natočil spoustu, ale nikdo se u nich bohužel nesmál. Například film Hamlet podniká, někdy z osmdesátých let, byla komedie se vším všudy. Možná temná, ale komedie. A na finské premiéře se skutečně nikdo nezasmál. Asi proto, že u Shakespeara se to nedělá. Všichni čekali, že se tam bude šermovat a vyhlíželi Laurence Oliviera. Jenže ten už byl mrtvý, a já ho tak nemohl obsadit.

Možná proto se snažím dělat filmy, u kterých se lidé mohou smát, kdy sami chtějí, a plakat, kdy sami chtějí. Nechci je do ničeho nutit.

O Finsku

Rozhodně doufám, že mé filmy odrážejí tamní atmosféru. Finsko se nachází mezi Východem a Západem – stejně jako Česká republika – a myslím, že sdílíme i podobný smysl pro humor. Klidný, jemný a nenápadný. Protože jsem Fin, všechno, co dělám, nějakým způsobem reflektuje místo, kde žiju. Bylo by podivné, kdyby tomu tak nebylo.

O festivalových soutěžích

Během prvních deseti patnácti let, co jsem točil, jsem nedal jediný film do žádné festivalové soutěže, protože soutěže podle mě ničí kinematografii. A i když se ze mě později stal festivalový prostitut, za tímto názorem si stále stojím. Protože pokud jste někdy byli na soutěžním festivalu, víte, že to všude chodí stejně: ve skutečnosti se na ty filmy nikdo nedívá, všichni jen přemýšlejí, který z nich vyhraje.

O české inscenaci Muž bez minulosti

Bohužel jsem ji ještě neviděl. Ale doteď například nechápu, jak mohli v Německu udělat čtyřhodinovou inscenaci z mého třiasedmdesátiminutového filmu Najal jsem si vraha. A to i navzdory tomu, že v něm nepadne jediné slovo. S českým režisérem Miroslavem Krobotem jsem alespoň četl rozhovor a zdá se mi, že má správného ducha, takže si myslím, že by to mohlo být pěkné. Dokonce mě pozval na premiéru, ale já byl zrovna v té době na druhém konci světa. A létání nemám zrovna příliš v lásce.

O inspiraci

Nejdůležitější je pro mě najít si svou hlavní postavu. Chtěl jsem například udělat něco o nezaměstnanosti, což je velice široké téma, kterým se od šedesátých let ve filmu nikdo nezabýval. Bylo by ale velice hloupé, kdybych točil snímek například o nějakém nezaměstnaném dělníkovi. A tak jsem půl roku přemýšlel, kdo tak do háje může být nezaměstnaný. Potom jsem odjel do Tokia, kde jsem se ocitl ve velké restauraci – sám se svým saké, tedy vlastně s kávou smíchanou se saké. Se mnou tam byl ještě číšník. Stál nehybně opodál a tiše čekal, až pohnu prstem, aby mi donesl další nápoj. Herec Matti Pellonpää se ke mně otočil a řekl: „To je on, to je ten nezaměstnaný.“ Od té chvíle bylo všechno jasné. Půl roku jsem potom na ten film nemyslel a nechal pracovat své podvědomí. A nakonec to celé napsal za tři dny. Matti si mezitím z té postavy dokázal vzít úplně vše, ale realizace filmu, jmenoval se Mraky odtáhly, se bohužel nedožil. To se stává. Chci říct, stává se, že herci umírají.

Zkrátka potřebuji vědět, o kom příběh bude, a taky si ho chvíli nosit v hlavě, zbytek už jde jako po másle – pak už píšu jako automat. Skutečně důvěřuji svému podvědomí, protože jsem líný napsat si to sám.

Naopak nevěřím v náhlou inspiraci, improvizaci. Skutečná inspirace pro mě je, když chodíte po ulicích a všímáte si všeho a všech – mladých, starých. Pozorujete okolí a všechno se vám ukládá do paměti. A poté se vám to někdy samo vrátí. Jean-Luc Godard jednou řekl: „Neimprovizuji, prostě se jen rozhoduji pozdě.“

U mého posledního filmu Le Havre se stalo něco podobného jako v případě Mraků. Měl jsem postavu chlapce původem z Afriky a potřeboval jsem vyřešit, kdo se ho ujme. A v Portugalsku na ulici jsem narazil na čističe bot. Neměl žádné zákazníky a moje boty byly zrovna ukázkově nablýskané. Ale stejně jsem za ním šel, abych mu dal nějakou práci. A zatímco jsem u něj seděl a nechával si leštit boty, přemýšlel jsem o svém filmu a o tom, kdo se ujme toho malého chlapce. Pak jsem se otočil na muže u mých bot: On, on to bude! Zaplatil jsem mu čtyřikrát víc, než po mě žádal, a už ho nikdy nespatřil.

O tom, proč nemá rád Rockyho

Kinematografie má potenciál být jednou z forem umění, i když sám jsem tuhle hranici nikdy nedokázal překročit. Film je každopádně příliš hodnotný, než aby sloužil násilí a průměrnosti, je tu pro lidi, aby si u něj odpočinuli po práci, pobavili se či seznámili. Kino byste měli vždycky opouštět buď se smíchem, nebo s pláčem. Nic mezi tím nemá smysl. Proto nemám rád, když se s filmovým materiálem plýtvá na bezmyšlenkovité, hloupé a násilné blbosti.

Zpracováno pomocí přepisu tiskové konference, který pro LFŠ pořídila Jana Bébarová.