Článek
Už jsem v Salonu jednou psal o tom, že režiséři filmů o na Západ přicházejících imigrantech mají často sklon k blahosklonnosti. Gaučový humanismus někdy z jejich děl dýchá tak prudce, že je vám z toho šoufl. A co je nejhorší, přestáváte věřit, že by tvůrci mohli chtít zachytit nějaký skutečný problém, že to, co zobrazují, je ještě vůbec odrazem reality. Až podezřele často jsou pak tyto filmy vystaveny na trojúhelníku – imigrant, zlý úřad a hodný starousedlík (takové alter ego samotného režiséra).
Kaurismäki tenhle trojúhelník ve svém nejnovějším snímku Le Havre zachoval, jeho poselství je také nepřekvapivé, a přesto se dokázal vyhnout otravnému patosu a šoufl vám z výsledku rozhodně nebude. Jak se to filmu, jenž měl premiéru v Cannes, promítal se v Karlových Varech i v Uherském Hradišti a v lednu vstoupí do české kinodistribuce, povedlo?
Předně silou výrazu, Kaurismäkiho zvláštní retro styl je snadno rozpoznatelný a nikdy z něj nebude kinematografický výrobek, vždy bude unikátní a nepůjde napodobit. A svou originalitou si vás lehce podmaní a nadiriguje tam, kde vás zrovna potřebuje mít. Právě tenhle jedinečný výraz chyběl jinak výborné Krobotově divadelní adaptaci Kaurismäkiho Muže bez minulosti v Dejvickém divadle; zvládla kouzlo předlohy jen ne zcela dokonale napodobit jinými prostředky.
A klíčovou přísadou Le Havru je ironický odstup, který Fin po celou dobu konstantně od své látky udržuje. Je přesně střižený tak, abyste ještě neztráceli přímý kontakt s problematikou, aby vám nebyl ten malý imigrant lhostejný, ale zároveň její zobrazení (zdůrazňuji: jen její zobrazení) berete s rezervou, s rezervou, která brání propadnutí osidlům obvyklého patosu.
Že dokáže sílu výrazu i přesný odstup udržovat od začátku do konce stopáže, v tom je Kaurismäkiho genialita. A géniové, jak známo, nemají s překračováním nepojmenovaných hranic potíže.
