Bolaño nám to ale nijak neulehčuje. Musíme se neustále kontrolovat, abychom se silou zvyku s hrdiny náhodou neztotožnili, když ti tak lidsky, věrohodně a nešikovně oscilují mezi psaním knih, aktivistickým vystupováním a blázincem. Hledáme, čeho se chytit, když Bolaño své postavy nechává i přes slovníkový odstup kombinovaný s parodickými motivy normálně žít. Ale když to nevzdáme moc brzo, uslyšíme na pozadí groteskní směšnosti, do které se smyšlení literáti postupně propadají, mrazivější tóny, které se v souladu snaží o melodickou odpověď na otázku: Co jsou to za vlastnosti, které kupříkladu takovou Luz Mendiluceovou Thompsonovou vedou životem v extrému?

Předně tu najdeme urputnost, odhodlanost, neschopnost se zastavit a vlastně ani zamyslet. Postavy stále utíkají a v rychlosti jim nejde změnit směr. A když nejsou s to zpomalit, nezvládají ani nakouknout do jiných lidí, podívat se jim do světa, pochopit je, projevit jakoukoliv empatii. Dopředu je žene potřeba všeprostupujícího řádu, který by dal věcem jasná pravidla, pro jednou určil, co je pravda, čemu máme a musíme věřit a co můžeme odstrčit nejdřív na okraj a pak úplně. Potřeba něčeho, co by už konečně zjednodušilo mnohoznačnost a různorodost našeho světa. A v neposlední řadě sebeklam, schopnost sama sebe přesvědčit o vlastní výjimečnosti i přes nepříjemné střety se skeptickou střízlivostí okolí, k čemuž dopomáhá i umělá hradba snobismu.

A jakou roli v tom hraje literatura? Funguje tu jako fešanda svolná k čemukoliv, která ráda pomůže jak sebeklamu, tak rozvíjení a sebepotvrzování teorií všeho druhu. Fešanda, která vás dostane všude a za jejíž dobrou pověst se můžete kdykoliv schovat. Fešanda, která jde jednou doprava a jednou doleva. Ostatně sám Bolaño říkával, že literatura je tím nejnebezpečnějším povoláním a v závěru svého života zneklidňoval svými debatními útoky řadu kolegů, snad aby nepropadli nějaké formě diktatury slova. Jak za stolem při besedách, tak v knize Nacistická literatura v Americe k tomu používal nesmlouvavý sarkasmus, ale taky svůj smysl pro absurditu a černý humor.

Děsivé je pak v této sbírce životopisů právě to, že dějiny kolem vymyšlených postav jsou skutečné a že v minulosti opakovaně na slouchaly totalitním hlasům linoucím se mimo jiné i z úst literátů podobných Bolanově skupince. A nejen v jeho domovském kontextu jižní Ameriky.