Na její tichou vodu podemílající naši přítomnost naposledy upozornil Lars von Trier svým filmem Melancholia a u nás Radka Denemarková. Ta ve štiplavé knize Kobold klade obecnější otázky typu: Je setba zla a zmaru mezi lidmi tak silná? Není člověk spíše jen jakýmsi politováníhodným poddruhem? Má šanci na změnu?

Asi není náhodou, že se nám pár týdnů po Koboldovi dostává do rukou útlý spisek s poněkud odpudivým a ne zrovna šťastně zvoleným názvem Úprdelný dny na úprdelný planetě (přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Mladá fronta 2011), vlámského spisovatele Dimitriho Verhulsta, který na tyto otázky odpovídá ostentativním: Ano! Ano, jsme poddruh bez šance.

Stylově a žánrově těžko zařaditelná, a přece čtivá próza popisuje evoluci člověka, kterého se autor štítí a používá pro něj pouze neurčité hororové kingovské to. V úvodu to vystoupí z moře a na závěr svrhne atomovou bombu. Verhulstovou rytmickou lamentací nad historií jako rozsáhlé refrény prostupují především variace na smrt. V tom pořadí, jak je známe z učebnic, jsou tu dějinnými konstantami vyvražďování, mučení a zotročování. Mocniteli pak zvyšující se technická úroveň zbraní a obecně pokrok, s nímž přichází stále silnější zabstraktnění potřeb.

Zlo vychází z nás, na tom není nic nového. Neotřelý je Verhulst sarkastickou důsledností, s níž nenechá na lidském rodu a jeho povaze nitku suchou. Podle něj nejsme nic než namyšlené krvelačné bytosti, které se snahou hrát si na boha vymkly z řádu přírody. A jako takoví se z něho také sami vymažeme.

Mnoho podstatného je v knize řečeno jaksi mimochodem. Jako nadhoz, řečnická otázka, či dokonce čtenářská pauza. I otázka Kolik je hodin? je tu míněna ironicky, protože i vynálezem chronometru jsme se vydělili. Kvůli němu neumíme oddalovat uspokojování potřeb. Musejí být ukojeny okamžitě. Čas se zrychluje. Čím pokročilejší civilizace, tím rychleji tikají její orloje a blíží se zánik.

Verhulst nepoužívá pojem svoboda, jako by nic takového ve světě nebylo, jako by vše bylo dané. Z nadvlády rozumu, v níž jsme přisoudili duši a intelekt jen sobě a již jsme nastolili dávno před Descartovým pochybováním i jeho Myslím, tedy jsem, není cesty ven.

Běžného čtenáře kniha Úprdelný dny na úprdelný planetě v duchu autorova záměru rozčílí a do vitrínky oblíbené četby si ji asi nedá. Silnou kávou může být především pro křesťany. Já osobně si však Verhulstovu skatologickou hru na misantropa ráda zahraju: Pro případ, že by se to mělo chuť pohrabat ve střevech bližního během dalšího celosvětovýho masakru, si to založí dvanáctihvězdičkovou zónu. Tyhle hvězdy přece zúrodněj veškerý úhory. Už se to nemodlí jen ráno, v poledne a večer, ale celej den, protože u toho už nemusí nedůstojně poklekat, stačí si prostě před LCD oltář hrcnout. Tahle nejvýše vzývaná síla v ekonomickym systému, kterej už to vlastně přestalo ovládat a vůbec to netuší, co se bude dít dál, je starej známej Obchod (klíčovej džob, světe div se, je už zase prodejce). Z oltáře si to přesedne na kakáč, kde už toho vymyslelo dost, ale s plánováním si to pokoj nedá. Listuje to lifestylovým magazínem nebo letákem, co mu zadara přistál ve schránce, a vybírá si, jakej nesmysl by to mohlo koupit. Vidí množství bezvadně zabalených nových nic s prima cenovkami, a tak o víkendu sleze z kakáče i z oltáře a vyrazí to za město. Cestou domů, s kufrem plným ničeho si to láme hlavu trapnou otázkou: Koupil jsem vůbec něco? A když to pak doma nakonec dost spokojeně obhlídne obaly s cenovkami, narve je do lednice a do šatníku, čapne to svý volnočasový náčiní a do setmění na betonu vykružuje ležatou osmu.