Ikarus hlásí přílet. A když už byl ve městě nedostatek nových světů tak značný, že se stály dlouhé fronty i na denní tisk, zanechal Alchymista meditace a snesl vejce. Načasování bylo perfektní, neboť právě nadešel malachitový nov a noc dlouze a příjemně zelenkovala. Tmu rozsvěcovala pouze pomalu klesající chlupatá hvězda, kterou lidé vnímali jako dobré znamení nebo jako divného anděla. Děti si myslely, že to je rachejtle. Každopádně se všem ulevilo, protože vejce i hvězda vytvářely svět daleko snesitelnější, tajemnější a krásnější než nejpopulárnější střílečka Najez se a makej. A pak, bylo tu ještě to Vejce…

Chlípnost a zranitelnost se kamarádí. V dobách, kdy světů ubývalo rychleji, nežli jich přibývalo, věnovala společnost hledání Alchymisty okázalé úsilí. Alchymisté se sice snadno poznali navzájem, byli však plaší a na veřejnosti snášeli vejce v porovnání se slepicemi jen zřídka. A tak bylo odlovem alchymistů pověřeno několik mužů, kteří si začali říkat Kurátoři, ve zřejmém odkazu na Alchymistovo vejce. Myšlenka to byla dobrá, protože včas objevenému Alchymistovi mohl Kurátor zajistit kvalitnější stravu a vhodným zaříkáním ho přimět k vyšší produkci. Namísto dobrodružných výprav do podzemí, podkroví a podvědomí však úřad brzy úplně propadl samosprávě, muži přestali vycházet z kanceláří a Alchymisty už lovili jen na vizitky a zavináče. Ty zase chutnaly nejvíce trpaslíkům. Ke vzniku nových světů to moc nepřispělo, ale nejvyšší z trpaslíků se stal na dlouhá léta ředitelem Nejvyšší Galerie.

Okousaná pampeliška. Za posledních deset let tak dohromady Kurátoři odchytili všeho všudy dva Alchymisty: Gustava Aulehlu (1931) a Miroslava Tichého (1926– 2011), oba v době, kdy již žádná vejce nesnášeli. Druhý jmenovaný o sobě navíc opakovaně prohlašoval, že vůbec žádným Alchymistou není. Nebylo mu to nic platné, prodělal proti své vůli zaříkání a k obrovské radosti Kurátora nakonec začal snášet vejce zlatá.

Neposkvrněné početí. Není divu, že za tohoto stavu věcí se skuteční Alchymisté Kurátorům spíše vyhýbají. Jejich jazyk jim připadá směšný a navíc právo pojmenovávat nové světy má odedávna pouze ten, kdo do nich opravdu vstoupí. Na dosud poslední výstavě Vojty Kovaříka, která se uskutečnila v roce 2008 v kavárně Obratník, tak jeho fotografické obrazy pojmenovávali sami diváci, a než výstava skončila, dostal každý vystavený obraz už ne své jméno – ale celou báseň: pomalu klesající chlupatá hvězda / úsvit nad krajem ledové královny / vnitřek mého já / sasanka podmořského snu / oměj chlup / něco je chlupatý a něco není / Ikarus hlásí přílet / sasanka a ryba / početí / chlípnost a zranitelnost se kamarádí / něha / divnej anděl / semínka / šnek za tmy / ledová hvězda / rachejtle nad plání / okousaná pampeliška / neposkvrněné početí.

 

Vojtěch Kovařík (1960) znalec, ověřitel i objevitel mnoha tónovacích receptů a dalších speciálních technik spojených s nedigitální ČB fotografií, zároveň autor surreálných, často abstraktních fotografických obrazů. V poslední době pracuje na malých výtvarných objektech na bázi prostorových koláží a provádí výzkumy v oblasti starých tisků. Jeho dílo je známo úzké skupině přátel a sběratelů, vystavuje jen výjimečně v alternativních galeriích.