O Bruegelovi: Od mládí jsem Bruegelem fascinovaný. Strýc po válce zůstal v Benátkách a učil na konzervatoři. Jezdili jsme za ním v létě na návštěvu a cestou se zastavovali ve Vídni. V Kunsthistorisches Museum, v sále číslo 10, kde Bruegelovy obrazy visí, jsem pravidelně trávil dlouhé hodiny. Ale čas jsem nevnímal, natolik mě jeho práce pohlcovaly. Doslova mě do nich vmalovával. O něco podobného jsem se pokusil i ve svém filmu, přijmout Bruegelovo pozvání a jeho obraz si zabydlet.

O prvotním nápadu: Americký kritik Michael Francis Gibson napsal velmi dobrou recenzi na můj film Angelus, přirovnal mě právě k Bruegelovi a následně mi poslal svůj esej o tomhle malíři s názvem Mlýn a kříž. Byl jsem z něj nadšený a rozhodl jsem se ho adaptovat do podoby hraného filmu. Gibson mi na to řekl, že jsem blázen, a měl pravdu.

Nesení kříže je největší Bruegelův obraz, je na něm na pět set postav a velmi zřetelně je vidět autorovy taktické záměry. Co chtěl, aby lidé v jeho obraze kdy a jak našli. Použil celkem sedm různých perspektiv, které vůbec nejdou v realitě poskládat – moje představa byla, že si rozestavím osoby a rekvizity do krajiny a budu se mezi nimi s kamerou procházet, ale to prostě nešlo. Bruegel použil podobnou techniku, jakou funguje lidské oko a jakou v umění proslavili stovky let po něm kubisté.

O hlavních postavách: Když se na Nesení kříže podíváte, Ježíše a jeho cestu na Golgotu tam hned nenajdete. Bruegel skryl svou hlavní postavu. Podobně jako v obraze Ikarův pád z roku 1558. Sám prý řekl, že když Ikarus padal, také si ho nikdo nevšímal, lidé se věnovali svým povinnostem. Proto je na jeho obraze v popředí rybář, oráč a pastýř zrovna uprostřed vykonávání své profese.

O starém umění: Jsem fascinovaný starým uměním, obohacuje mě, nutí přemýšlet, na rozdíl od umění moderního, které z duše nenávidím. Dřív jste opravdu musel něco dokázat, abyste se stal umělcem. Dnes filmy točí každý, navíc hrozně rychle, nemáte čas se zastavit, zkoušet si různé varianty, jako to dělal Bruegel a jemu podobní malíři. Z obyčejného zátiší s jablkem a hrozny nebo z dámy čtoucí dopis pak dokázali udělat hru symbolů a vložit do jednoho obrazu třeba čtyři symbolické roviny najednou. Při pozorném čtení, které je ale dnes spíše výjimečné, je tam najdete i po všech těch letech.

O Ptácích: Za největší nedostatek současné kinematografie považuju, že nedokáže používat k vyprávění symbolický jazyk jako Fellini v 8 a půl nebo Hitchcock v Ptácích. Nedávno jsem si je znovu po letech pouštěl, abych zjistil, proč tak dokonale fungují. Jsou tam tři hlavní postavy: matka, její syn a žena. Mezi nimi vždy roste konflikt, a kdykoliv by mělo dojít k jeho vyvrcholení, zaútočí ptáci jako takoví poslové agrese. Na diváka to funguje náramně a přitom jde o velmi jednoduchý koncept. Opravdu stačí málo.