Bída těkavosti postmoderního myšlení se podobá stále menším technickým součástkám domácích spotřebičů a stranit jen přírodě nabízí možnost úniku tím svůdnější, že zatímco člověk postihuje svou činností vždy jen jednotlivosti, příroda je obecná. Kdo se však převaze tohoto postoje trvale nebrání, stane nakonec proti lidem, jejichž veškerá činnost s přírodou staletí tak či onak soupeřila o život, užívala ji a zároveň krotila.

Člověk stojí proti přírodě, zcela si ji však přes veškerou techniku nepodmanil, poručit větru dešti neumí ani dnes. Hledat smysl pouze v přírodním znamená vzdát se v sobě člověka, popřít ho, zatratit – a nemilovat. Od doby, kdy se vzájemný poměr sil přírody a člověka přinejmenším vyrovnal, je ale projevem lidské lásky ke všemu slabšímu, tak odlišné od krutosti přírodního řádu, i úsilí chránit z přírodního to, co člověka ohrožuje méně, co ale ohrožuje sám.

Podle Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha nemá správa Národního parku Šumava ke kácení udělenou výjimku a nemá zpracovaný vliv na významnou lokalitu NATURA 2000. V podmáčené oblasti je podle něj modrým sprejem označeno k vykácení odhadem 3000 stromů.

Jaromír Bláha z Hnutí Duha u stromu, který je označen modrým sprejem a tedy určen k vykácení.

FOTO: Petr Eret , ČTK

Vyjel jsem po dlouhé době i na Šumavu s knihami Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera. Chtěl jsem na vlastní oči vidět, kde všude, jak hodně, jakým způsobem se kácí a co za tím je.

Zvolil jsem ne náhodou Šumavu Klostermannovu, mezi Železnou Rudou a Modravou – Prášilsko. Památná šumavská vichřice totiž skolila roku 1870 romanticky idylizovaný hvozd Stifterův, v němž „nejeden pravěký strom zvedá svůj holý peň jako ojedinělý starověký sloup“, a donutila literaturu nahradit antikizující metaforiku sociálně zabarveným slovníkem přiměřeným sekerám na postupu, ze Stifterových sloupů staly se Klostermannovy stromy z románu Ze světa lesních samot bojovníky: „Podlehl les po osmihodinovém boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci, jež Morana zachvátila na poli bitvy, tu v řadách, tam v divé směsici přes sebe nakupeny, v ohromných zásekách, místy jako domy ve velkých městech. Ach, milý čtenáři, podlehly hvozdy nebetyčné – již nevstanou.“

Chtěl jsem číst o šumavském ráji doby broučkové – jak spisovatel nazývá éru po vichřici, která do polámaného lesa přivedla stovky dřevorubců z kraje a záhy také v dosud nezvyklé míře mýtického brouka: lýkožrouta smrkového známějšího názvem své podčeledi jako kůrovec – a popsat obraz doby neobroučkové.

Jaký je to obraz? Něco mezi Edvardem Munchem a Josefem Čapkem z posledního období před deportací. Šok. Nečekal jsem Stifterův hvozd, nečekal jsem ani Klostermannův temný, černý les, jenže nebylo možné najít snad jediné nedotčené polesí. Neopustil jsem po dva dny ani na okamžik národní park, jehož posláním je dle zákona „zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů“, jehož „hospodářské využití musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů“ a „musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými vyhlášením“, a přesto jsem nikdy předtím nešel lesem s intenzivnější těžbou.

Těžká technika, mohutné traktory, motorové pily, jejich kvílení, rozježděné cesty, úplné holiny, pařezy ponechané do výšky metru nad zemí, tne se bez ohledu do živého i mrtvého. Tak vypadá neasfaltovaná většina Polomské cesty a především Vlčí jámy u jezera Laka.

Samotné jezero a jeho okolí je jednou ze 135 prvních zón parku, tedy zónou, kde se veškerá činnost člověka má omezit na napomáhání obnovy přírodních procesů a kde i cestovatel smí jít jen po značených trasách, často přímo po dřevěných chodnících.

I na pamětním razítku je jezero vyobrazeno s plovoucími popadanými kmeny. Adnes? Po celé délce asi šedesáti metrů přístupového chodníku okolo vodní plochy, jsou uřezány suché kmeny nevídaných průměrů jako po nájezdu kočovníků do Apollónova chrámu. Prý, aby nebyli turisté ohroženi.

Je třeba vidět, že škoda se kácením sušin teprve počíná. Klostermann, z nějž stále ještě v parku citují naučné cedule, to viděl před sto dvaceti lety takto: „Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic se lesu nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí.“

Svůj tenký spacák jsem si rozložil až u zaniklé německé vesnice Hůrky, a protože začalo v noci pršet, byl jsem od čtyř zase na cestě. V další první zóně u Prášilského jezera jsem tak byl toho dne po patnácti kilometrech putování v osm ráno nepochybně první. Naštěstí žádné stromy neuschly přímo na jeho přístupné straně, a tak byl obraz původní, úplně jak tenkrát ve stifterovských časech. Otřes druhého dne mne ovšem teprve čekal na Polední hoře, k jejíž rozhledně nové vedení národního parku prořezalo příjezdovou dálnici v délce asi dvou kilometrů před vrcholem po patnácti metrech na obě strany od cesty. Zbyly mohutné pahýly podobné podstavcům bust v italských městských parcích, jen s hlavami usekanými. Cedule s popisem „zážitkové stezky Polom v horské smrčině“ provádějící druhdy zájemce po vrstevnicích přirozené obnovy lesa, z nichž se lze dosud dočíst, že „jak se mrtvé stromy rozpadají, uvolňují nahromaděné živiny a vláhu nezbytnou pro růst nových“, připomínala Kainarovy verše „že už je chlapeček chycen a obelstěn“. Stačilo, v Modravě jsem stopnul první auto a z nejbližšího nádraží odjel radši pryč.

Obyvatelé šumavských obcí vyjádřili podporu lesníkům a policii

Demonstrace na podporu lesníků a policie

FOTO: Petr Pokorný, Právo

Klostermann už ve své době věděl, že je kůrovec zlatý brouk, a doba broučková požehnané období – pro těžaře. Den za dnem přicházeli po roce 1870 na Šumavu, do čerstvého rýžoviště dřeva, noví a noví dřevorubci, přijížděly další povozy, pily hučely i v noci. Pole zůstávala ladem, seno na lukách hnilo, rozpadaly se rodiny, každý chtěl vydělat, dokud to šlo. Co tehdy neměl člověk sílu vytěžit, a dnes už má, chrání nyní zákon. Jenže od ledna 2007 a řádění hurikánu Kiril je těžší a těžší hájit prioritu přirozené obnovy lesa, a přestože se za ni postavila postupně téměř celá odborná veřejnost, od nástupu současného vedení parku je toto laissez faire posměšně i varovně označováno coby ideologie egologistů. I tak umírnění aktivisté jako ti čeští vyhlásili kvůli kácení v prvních zónách Šumavy pohotovost a několik osob zahájilo na Šumavě dokonce blokádu.

Doba neobroučková se od konce devatenáctého století liší ještě jedním: zisky z těžby už nejdou do kapes hamonícím, ale udřeným jednotlivcům, volně a bez větší námahy plynou velkým dřevařským firmám.

Bezzásahové zóny mají svůj název proto, že se v nich nezasahuje, a vedení parku je od toho, že za ně ručí, ne, aby je zpochybňovalo, neřku-li v nich organizovalo kácení. Poslední dva měsíce jsou navíc opakovaně používány biocidy v otrávených trojnožkách, jejichž účelem je hubit slavného brouka, které ale hubí i vše okolo, a dokonce bylo zaznamenáno používání feromonů, jakýchsi návnad na kůrovce, umísťovaných na zdravé stromy.

Policisté vlečou z místa blokády jednoho z aktivistů.

Policisté vlečou z místa blokády v oblasti Ptačího potoka jednoho z aktivistů.

FOTO: Petr Pokorný, Právo

V okamžiku, kdy začne stát znovu dodržovat na Šumavě platné zákony, je možné začít diskusi o jejich případných změnách. Měla by být široká a její závěry přijaté demokraticky. Ministr životního prostředí slíbil, že bude přes léto přemýšlet, co se Šumavou udělat, proto mu chce toto letní psaní dát šest podnětů, které nevznikly jen při mém putování či četbou, ale jsou odrazem hlubších znalostí mnoha ochránců, já si to šel jen ověřit.

Zaprvé: rozlohu chráněného území je třeba zachovat a nedělat z úctyhodného parku příhraniční křoví. Při úvahách o možném vynětí některých území lze přihlížet k rozumným potřebám obcí, ale naprostým nesmyslem je řídit se momentálním třeba špatným stavem jednotlivých lokalit. Podíl jádrové části, nejpřísněji chráněné části parku, rozhodně nemá být normativně stanoven a podle této normy pak jádrová zóna zvětšována nebo naopak celková plocha parku zmenšována, aby se ten podíl zvýšil.

Zadruhé: zachováním a zlepšením přírodního prostředí, o nichž hovoří platný zákon, nechť je míněna nejen ochrana rostlin, živočichů a ekosystémů, ale i přírodních procesů. Odlišíme-li funkci scelené jádrové části parku od ochranné, nárazníkové části, jsou v druhé z nich možná žádoucí a někdy přímo nutná i cílená opatření například ke zlepšení struktury lesních porostů, ke vzdělávání, rekreaci a k ochraně majetku, ovšem vždy se souhlasem orgánu ochrany přírody a při zachování krajinného rázu.

Zatřetí: pokračování sporu šumavských obcí a parku nepřinese rozvoj nikomu, ale podporou (a to i finanční) místních ekonomických cyklů výroby, spotřeby i služeb v obcích na území parku může stát jejich zájmy sladit.

Začtvrté: park je tu samozřejmě nejen kvůli ochraně přírody, ale i pro své návštěvníky. Zpřístupněno pěším má být vše vyjma míst, kde by pouhá přítomnost člověka mohla ochranu ohrozit. Toto otevření parku lidem ale nesmí znamenat vjezd motorových vozidel, budování infrastruktury a s turistikou a sportem spojeného developmentu.

Zapáté: vyjma scelení prvních zón lze uvažovat o zavedení jakési čtvrté zóny pro obce s ještě nižším stupněm ochrany, v každém případě je ovšem nezbytné, aby na zónování byla shoda všech, protože jeho předpokladem je dlouhodobá stabilita umožňující rozvoj obcí i parku.

Zašesté: změnit povahu tvorby rozhodnutí o parku. Zejména v otázkách dotýkajících se přímo života místních obyvatel by měl ředitel správy národního parku sdílet odpovědnost a rozhodovací pravomoci s reprezentanty obcí a krajů, byť i minoritně zastoupenými, a v odborných otázkách ochrany přírody by měl naopak povinně konzultovat příslušné respektované znalce. Orgán ochrany přírody a hospodařící subjekt by měly zůstat jednou institucí, jinak hrozí permanentní spor.

Tisíce českých studentů středních a posluchačů vysokých škol se už desetiletí učí základy ekonomie podle učebnic profesora VŠE Roberta Holmana, desperátštější příručky aby pohledal. Hle, co praví o přírodních zdrojích: „Lidé, kteří si myslí, že šetření papírem a dřevem udržuje velkou rozlohu lesů, se mýlí … naše lesy jsou kulturou, která za svou existenci vděčí právě hospodářskému růstu – spotřebě dřeva a poptávce po dřevu.“ Čili čím více se prý bude spotřebovávat výrobků dřevozpracujícího průmyslu, tím více se jeho zdrojů zase vysadí.

Jenže to právě není úplné. Les je celek, který má hodnotu stojící nad stromem, tím spíše nad dřevem. A je třeba hledat zítřejší Šumavu, národní park, který nebude dřevem, ale znovu lesem.