Před podobnými výzvami stál režisér Martin Šulík při realizaci svého snímku Cigán. I když ten nepojednává o imigrantech přicházejících na Západ, ale o dvě stě tisících Romech, kteří žijí zejména v osadách na východě Slovenska v dost nehostinných podmínkách, často bez elektřiny, vody a v neúnosném počtu pod jednou střechou (pokud se tak té soustavě plechů a hadrů dá říkat). I před Cigánem totiž stojíme s podobnou otázkou: Jak zásadní je rozdíl mezi filmem o Romechromským filmem?

Šulík se spolu se scenáristou Markem Leščákem chtěli o své menšině dozvědět něco víc. Vydali se do terénu a sbírali jednotlivá vyprávění po východoslovenských osadách. Sami říkají, že jich nashromáždili na kila. Místo po některém z nich ale nakonec při budování základní osy scénáře sáhli po Shakespearově Hamletovi – otec ústřední postavy Adama umírá, možná kvůli nehodě, možná je obětí násilí, vlády nad rodinou se ujímá autoritativní strýc, bere si Adamovu matku a stává se faktickým pánem celé osady, za klukem pak dochází duch otce, provází ho dospíváním a nakonec i ukáže na svého vraha.

Jenže volbou Hamleta jako by se tvůrci Romům vzdálili, udělali vlastně stejnou chybu jako různí většinoví sociální inženýři, kteří se na dění v osadách nedokáží dívat jinak než prizmatem svých vlastních měřítek a příběhů.

A podobně to dopadlo i s formou. Málokdo v rámci současné středoevropské kinematografie dokáže pracovat s poezií, s formálním ozvláštněním tak umně jako Šulík. Jenže je to poezie gadžovská. Na Cigánovi je vidět, že se Šulík občas ve svém veršování krotil, nechal ožít to romské, a právě v těchto momentech působí film nejvíc organicky, nejmíň uměle. Není jich však mnoho. Příklad. Když do osady dovezou ukradené pštrosy a na všech nehereckých představitelích je vidět radost z hravosti, vše dokonale zapadá. Když ten samý pštros v úplném závěru projde efektně, pošulíkovsku v pozadí, zkazí sílu finálního záběru. Úlevný smích, který tím režisér vyvolá, je potom přesným opakem toho, co by měl divák těsně před odchodem z filmu s podobnou ambicí prožít.

Zvláštní uznání si odnesl Ján Mižigár za roli ve filmu Cigán. Cenu mu předává členka hlavní poroty Sibel Kekilli.

Ján Mižigár si za roli ve filmu Cigán odvezl z MFF Karlovy Vary zvláštní uznání.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Navíc v Cigánovi není žádný vypravěč ani žádná postava, která by optiku zpochybnila, doznala, že se na osadu díváme zvenku, očima gadžy. Pokud by tomu tak bylo, dal by se film mnohem víc chápat jako vědomý střet dvou světů, který může obohatit obě strany.

Šulíkova východiska jsou jistě správná. Tvrdí, že na vyřešení romské problematiky se musí společně podílet gadžové i Romové, že sami to ani jedni nezvládnou. Jenže svým slovům nedostál a podává jen zkreslený obraz o pro něj cizím světě, který si do svého filmu dostatečně nepustil.