Tmejův autoportrét po návratu z vězení, to je obraz Doriana Graye. Tvář se vynořuje odkudsi ze tmy, z hloubky bytí, je těžké vydržet její pohled a neuhnout. Jedno oko schované ve stínu vnitřního já, druhé vás zkoumavě a nedůvěřivě pozoruje. Ironické, ale pevné rty. Patos krytý životem a jištěný vnitřním, trochu strašidelným smíchem. Fyzická únava bez známky poškození osobnosti. Test vlastních schopností po sedmi letech v kriminálu. Jednoduché, ale účinné nasvícení. Stín osvobozuje vzdálenější oko, odkrývá jen část bělma, zorničce dává možnost dívat se jinam, dovnitř. Zaostřeno klasicky na bližší oko, hloubka ostrosti dostatečná k zachycení celého obličeje. Ještě to nezapomněl. Čas běží dál.

Rok 1989 u nás neznamenal pro uměleckou fotografii tolik jako například pro literaturu. Byla tu přeci kurátorka Anna Fárová. Před převratem i po něm. Byl tu někdo, kdo pojmenoval jazyk nejméně dvou generací fotografujících umělců, kteří se setkali v jediném kulturním prostoru plném poezie, surreálných odkazů, jemného humoru a symboliky. Gramatika existenciální výpovědi. Sémantika totálního nasazení. Anna Fárová začala té podivuhodné, nekonečně rozmanité řeči říkat česká fotografie.

A jsou tu zlatá devadesátá! Malé cindy sherman se školními brašnami na zádech střečkují po galeriích a do rytmu jim stepuje stařičká Shirley Temple: VŠE-CKO CO-UŽ BY-LO, JE-ŠTĚ TE-PRV BUDE. Čerstvě vycvičení konceptualisté se uzavírají do malých esoterických sekt a ve svých tajných alchymistických laboratořích zkoumají, co vznikne, když vyfotografují stokrát po sobě nic. Víkendová milenka se mi svěřuje, že její otec vlastní bordel, zatímco ona talent, věnuje se hlavně kolážím, pro něž rozstříhává originální zvětšeniny Miroslava Háka, chystá výstavu v alternativním klubu, na které si její nový americký přítel dvě koláže koupí a pozve ji na večeři. Ve sklepích mezitím vyrábí duch Josefa Sudka jednu originální zvětšeninu za druhou a já si poprvé kupuji emulzi a do bílého smaltovaného kastrůlku vyrábím tzv. věčné kuře. Později se o této veselé době začalo mluvit jako o přelomovém období, kdy se naše fotografie otevřela světu.

Na konci devadesátých let fotografuje Zdeněk Tmej poslední sérii autoportrétů. Vypráví se, že mu u toho statovaly prostitutky, které ho pak obraly skoro o všechno. Autoportrét jako kontrolní mechanismus bytí. Jako dialog v čase.

Symbolickým zlomem pro českou fotografii je až rok 2010, kdy odchází Anna Fárová. Odchází strážkyně jazyka a není tu nikdo, kdo by ji nahradil. Shodou náhod jen o několik měsíců později vydává Marian Palla knihu Njkpůúp kkléedc, která je od první do poslední stránky plná nesmyslných znaků.

Mohli bychom se ptát, zda po smrti Anny Fárové ještě nese pojem česká fotografie nějaký jiný než úzce zeměpisný význam. Jak ji rozeznáme? Naštěstí existuje jednoduchý mechanický test, na který už přišla celá řada fotografů. Vezměte čerstvou zvětšeninu a přiložte ji citlivou vrstvou k autoportrétu Zdeňka Tmeje. Když přes noc nevybledne, je to ono.

Zdeněk Tmej (1920–2004), fotograf a bohém. Nejznámější je jeho soubor fotografií z totálního nasazení (Abeceda duševního prázdna). Negativy z poválečného Německa mu byly odcizeny, soubor na téma tanec mu ztrácí odpovědný redaktor, na počátku padesátých let jezdí po Praze v americkém automobilu tak dlouho, až je zatčen a odsouzen na 8 let vězení. Prošel Příbramí, Jáchymovem, Valdicemi, Leopoldovem a Opavou. Po propuštění se k fotografii vrací, tvoří až do pozdního věku. Dodnes nebyla veřejnosti představena ucelená retrospektiva jeho díla.