Podle orálního historika Miroslava Vaňka je už v podstatě jediným takovým široce sdíleným vrcholem, který i „malé“ osudy současných Čechů a Češek dělí na to před tím a na to po tom, listopad 1989. Pamětníků února 1948 již není tolik a srpen 1968 byl celonárodním šokem, ale tak dlouhodobou a hlubokou změnu na úrovni „malých“ životů jako tzv. sametová revoluce nezpůsobil.

Možná i proto je dodnes Listopad vnímán ve společnosti stále dost ostře, jakoby odděloval dva neslučitelné světy, které jsou často zmiňovány s protikladnými znaménky. A snadno se pak zapomíná, že tu ve velké míře zůstali samet nesamet ti samí lidé s týmiž „malými“ osudy. Stavím se proti takovému zapomnění a je mi sympatický jakýkoliv pokus vykládat dějiny české společnosti spojitě. Proto se mi dobře poslouchal Petr Pithart (rozhovor vyjde na internetových stránkách Salonu již tuto středu), jednou z jeho nejsilnějších tezí v posledních publikovaných knížkách je totiž propojení základních principů tzv. šedé ekonomiky za normalizace a popřevratové divoké privatizace. Pithart se ostatně o podobně spojité vyprávění dějin pokoušel i za minulého režimu. A ze stejného důvodu rád čtu třeba i historika Michala Pullmanna, který tvrdí, že dnešek i normalizace jsou založeny na podobném druhu společenského konsensu, jenž je jen doprovázen jinými pojmy a kódy. A Listopad že tedy byl především jakýmsi překódováním.

Tahle umělá propast mezi tím před tím a tím po tom byla vyhloubena politiky, publicisty a historiky tak trochu na objednávku většinové veřejnosti v raných devadesátých letech. Potřeba katarze, která byla podle Petra Pitharta hnacím motorem tohoto bagrování, ale snad už slábne a je na čase propast začít zase zahrabávat. Zdá se, že to někteří politici, publicisté i historici v letech desátých už chápou.