Článek
S hájem mrtvých se v Pasece strefili přesně. Galway Kinnell (1927), nositel mj. Pulitzerovy a americké Národní knižní ceny, bývá označován za přírodního básníka (a je mu to proti srsti, jak to tak bývá, když si vás nazve někdo jiný) a zároveň je básníkem zanikání v této přírodě. Průběhový čas je důležitý. Kinnella nezajímá konec, ale zanikání jako proces, jako klubání nového života ze starého, naše jediná věčnost na této zemi. Přesně toto pozoruje ve většině z padesátky básní obsažených ve výboru. Zaujatě, zblízka a do – posledního – detailu.
Esencí Kinnellova vnímání světa by mohla být báseň Živí a mrtví o pohřbívání tlustého hraboše v jetelišti brouky funebráky, hnojištními mouchami, jejich larvami, cvrčkem a taky větším, v zátylku zářivě rudým broukem, který čeká na samožravé porodní hody / …až přijde čas / uždibovat z mršiny a krmit / své mladé z úst do úst jako pták. Věcný popis jednotlivých stadií hlodavčího rozpadání je věrný, ale není v něm laboratorní chlad ani bláhovost vědce, pyšného na své vydělení z přírody.
Člověk není odlišný druh, stvořený k obrazu nějakého boha, zatímco všechny ostatní byly stvořeny k obrazu pouhého kusu bláta… Kdybys mohl jít dál, nebyl bys už člověk, ale zvíře. Kdybys šel ještě dál, byl bys tráva nebo kámen. Kdyby kámen mohl mluvit, jeho slovy by byla tvá báseň, citujme z rozhovorů, kterými je kniha doplněna.
Galway Kinnell působí jako člověk, který uznává a přirozeně respektuje vesmír a jeho koloběh. Vnímá, že do něj sám patří. A prosí ho za odpuštění, i když je vesmír zrovna ve vrcholném šílenství, vrhá se do prázdna a je – jako my – velký na okamžik. S takovým vědomím pak může básník vplést smrt i do prvních řádek vyznání lásky novorozené dceři a nebýt morbidní.
Plch velký (Glis glis)
Kinnellova schopnost odkoukat a přinést konkrétní živé obrazy zvenku dovnitř je vůbec dechberoucí. Viděl, jak se otevírají větve borovice, doopravdy slyšel masařky zpívat vyprahle a kytovce dlouhoploutvého dušně. Čteme o dikobrazovi, který je člověku podoben na sedm různých způsobů, taky kálí na útěku, / šplhá s pomocí ocasu, / tiše se chechtá, když má plno strachu. Kinnella zajímá brkoslávek cedrový stejně jako slepice. Mým nejmilejším je přirovnání tváře jeho milé ke spícímu plchovi, zvednutému v zimním spánku / osamělá, omráčená tíže.
Antonín Přidal složil Proč litovat? z osmi sbírek vydaných v rozmezí čtyřiceti let, a navázal tak na své starší překlady Kinnellových básní, které vyšly jako Věci, o kterých s nikým nemluvím (Odeon 1980). Stránky přetékají blahem, s jakým chroustal a chlamstal a chlemtal originální verše.
Galway Kinnell se sice jmenuje jako město (jeho tatínek se přistěhoval z Irska), ale i když reflektuje také život právě ve městě nebo aktuální události, nejryzejší je uprostřed naší vnitřní divočiny. Když nechce být básníkem přírody, dobrá – co takhle přirozeným básníkem?